Kontakt: email tel. 549 255 017

Změny v chování dnešních dětí v kontextu vývoje výchovných požadavků

Lidská paměť, založená třeba jen na ústním podání, trvá obvykle několik generací zpět. Úvahy o postavení dětí s určitými dozvuky do dneška lze začít časy poloviny 19. století. Z hlediska kázně, řádu a pořádku ve výchově, to byly zlaté časy. Míra poslušnosti a úcty projevované rodičům byla s dneškem nesrovnatelná. To co bylo tehdy běžné, bychom dnes vnímali jako devotní. Metla vyháněla děti z pekla… stačí se ale zběžně zamyslet nad historií a zdá se, že se jí to v dlouhodobé perspektivě nepodařilo.

Dvacáté století přinášelo i do výchovy dítěte iluzi rozumu, racionálního vyvážení kázně, citu i podřízení se. Alespoň v moderních, vzdělanějších rodinách již není po dítěti požadována ostentativní, svým způsobem slepá pozornost. Místo drilu by měla nastoupit vědomá kázeň. Místo oné slepé poslušnosti podřízení se autoritě budiž vědomé. Vždyť vychovatelé nejlépe vědí co a jak. Tělesný trest zavrhován sice není, ale je podmiňován úvahou. Neměl by být mstou, ale s rozmyslem použitým krajním prostředkem projevení nesouhlasu.

Dvacátá léta minulého století jakoby chtěla zapomenout na hrůzy války a užít si svobody. Na jedné straně ji do jisté míry dopřává i dětem, zejména v majetnějších rodinách. Na druhé straně jakoby se jí vychovatelé zalekli. Blíží se léta třicátá s dodnes zcela nepochopitelnou a řádně nevysvětlitelnou slepou ulicí ovlivňující situaci dětí. Je to zbožštění řádu, pořádku, pravidelnosti na straně jedné, doprovázené jistým citovým odstupem na straně druhé. Hygiena se svojí racionalitou vítězí. Žádné pohlazení, co nejméně chování, vzít dítě do své postele je riziko a snad i hřích. Jakoby požadavek přesných a bez ohledu na kontext pevných zásad mohl zahnat úzkost z blížící se druhé světové katastrofy. V dobovém tisku lze najít vedle článku brojícím oproti rozmazlování dětí mazlením a nedostatkem kázně reklamu na plynové masky všech velikostí včetně dětských.

Všeho do času. Polovina minulého století se studenou válkou a s ní spojenými excesy jistě nepatřila ke šťastnému věku lidstva. Ve výchově se sice objevují bláboly o blahodárnosti kolektivu málem od narození a o vymizení výchovných potažmo i rodinných problémů s překonáváním přežitků minulosti, ale již v šedesátých letech je jasné, že vše je jinak. Paralelně s úřady kýženým zapojením politiky do výchovy, jež se naštěstí nikdy nezdařilo, přichází nová vlna osvícených odborníků. Vyrovnává se s překonaným požadavkem sterilní, mechanické péče i s „metlou“. Násilí nemá mít ve výchově místo. Vědomé přijetí výchovné autority je mnohem víc než nátlak. Doba však není prosta paradoxů přetrvávajících i do budoucna. Proklamuje jednotnost v působení rodiny a školy, většině dětí je zcela jasné, že mnohé z toho, co doma slyší, nemohou ve škole říci. Příběh Pavlíka Morozova z agitky v podobě knihy určené dětskému čtenáři, který udal svého otce zpátečníka, se v našich podmínkách nejen nestal normou, ale nepatřil ani mezi výjimky. Jisté pokrytectví ale přetrvávalo.

V sedmdesátých letech míra pokrytectví a předstírání gradovala. Rodina se na jedné straně uzavírala, na straně druhé až na výjimky odváděla povinné penzum mocným. Paradoxně vedle sebe na jedné straně roste míra demokratičnosti ve smyslu tolerance k dítěti a přizpůsobování se zcela nedemokratickým podmínkám. Ty vyžadují „držet pusu a krok“. I tak nevinná revolta jako je např. tramping, s baťohem zvaným usárna , dlouhé vlasy a beatová hudba je oficiálně nepřijímána. Rodiny svým dětem na jedné straně maximálně pomáhají a to i za využití přátelských a kolegiálních sítí známých. Na druhé straně již od adolescentů vyžadují poměrně brzké zařazení do normalizované společnosti. V mnoha ohledech trvá styl „vše pro Dítě“. Na druhé straně jsou lidé velmi tolerantní k užití tělesných trestů. Nedirektivní výchova známá např. z USA či ze Skandinávie nemá v našich podmínkách snad až na výjimky přívržence.

Politický a ekonomický zlom od samého počátku devadesátých let dvacátého století ukazuje výchově křivé zrcadlo. Snadno se opouští různá pokřivení související s totalitou. Nicméně i výchova k pravdě a lásce rozvíjející všelidské pozitivní hodnoty je konfrontována s časy dravého kapitalismu. Nikdy v historii nebyly v takovém výběru a rozsahu k dispozici prameny týkající se výchovy, duševní hygieny a užité psychologie. Faktem ovšem je, že řadu z nabízených publikací lze pozitivně vnímat jen jako důkaz svobody tisku. Až na skutečně malé výjimky lze uveřejnit vše. Platí to nejen u pramenů tuzemských. I úroveň překladové literatury je velmi kolísavá. Mnohé zahraniční příručky, byť přeloženy ze světových jazyků, prezentují směs frází a nezřídka i mýtů.

Existují sice pozitivní vzory, ale není jich mnoho. Obdiv patří leckdy jedincům, jejichž chování není hodno obdivu ani následování. Nikdy v minulosti nebyl tak akcentován generační rozdíl v dovednostech. Děti jsou pružnější než mnozí z jejich rodičů a prarodičů. Projevuje se to zejména ve vztahu k užívání PC. „Být na počítači“ patří k nejoblíbenějším aktivitám současných dětí. Nejde zdaleka jen o hry. Neobyčejně přitažlivý je i internet se všemi možnostmi, jež poskytuje. Nutno připomenout, že negativa internetu nejsou dána dětmi, ale naopak dospělými. Výrazným rysem mladé generace je omezení četby. Knihkupci potvrzují, že z módy vyšly i mnohé bestsellery provázející mládí rodičovských generací. To samozřejmě vede k omezení působení klasických dobrých vzorů. Do roku 1989 byl úspěch ve sportu jednou z mála možností, jak se povznést nad společenská omezení a jak si zvýšit životní úroveň. Dnes je takových cest mnoho. Na druhé straně sportování dítěte je stále dražší a dražší. To nezůstává bez vlivu na chování sponzorů-rodičů. Zdaleka jim nestačí klasické „ve zdravém těle zdravý duch“. Chtějí výsledky. Postoj „vše pro dítě“ je v řadě rodin doveden k dokonalosti. Od dítěte se ovšem očekává přiměřené zhodnocení podmínek a investic. To vede k neurotizaci zdaleka ne jen ve sportovním snažení některých dětí.

Míra informací českých dětí o problémech sexu a erotiky je s minulostí nesrovnatelná. Časopisy určené dospívajícím probírají otevřeně řadu otázek spojených s konzumací naznačené oblasti. Přitom současná adolescenční generace začíná sexuálně žít později než generace jejich rodičů a prarodičů. To je doprovázeno i každoročním poklesem počtu potratů.

Vysoká rozvodovost a na ni navazující tendence rodičů k doplnění rozvodem vzniklé neúplné rodiny vede děti k jistému pragmatismu. Mít leckdy mnohem více než jednoho tatínka a jednu maminku či pouhé dvě babičky a dědečky má své výhody. Ony výhody občas převyšují hloubku citového vztahu.

Děti poměrně často žijí v podmínkách nesezdaných soužití a jiných alternativních forem klasické rodiny. Na druhé straně ovšem sociologické výzkumy ukazují orientaci mladých lidí na spokojené manželství as rodinu. V posledních letech tyto klasické hodnoty dokonce atakují do nedávna prioritní profesionální úspěch.

Jasná výchovná strategie současným rodičům chybí. Přetrvává proklamace poměrně přísné výchovy s tolerancí tělesných trestů. Ministerská kampaň zaměřená proti této tradici skončila v podstatě málem dříve, než začala. Anonymní hlasy na internetu jí podsouvaly omezení, které nepřinášela. Na základě zkreslených informací pak předstíraly, že plácnutí dítěte bude postiženo jako trestný čin. Přesto se až na výjimky nezdá, že by české rodiny hodlaly vychovávat děti tvrdě. Jsou spíše na své děti náročné a ne vždy jim věnují tolik času, kolik by bylo třeba.

Čas od času se jak v poradenské praxi, tak v médiích objevují názory naznačující všeobecný úpadek mravů projevující se mimo jiné i zpustlostí dětí. Následuje otázka, kam to všechno povede. Odpovědět lze citáty: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autoritu a nemá žádnou úctu ke stáří. Dnešní děti jsou tyrani! Odmlouvají rodičům, klábosí ve společnosti jiných vrstevníků, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“

Z jiného pramene: „Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost země, převezme-li dnešní mládež zítra do svých rukou otěže řízení. Ta mládež je nesnesitelná, neukázněná, je prostě strašná.“

Do třetice: „Rod otců ztratil ctnosti svých praotců a my pak mnohem zkaženější, zplodíme potomky ještě horší.“

Autorem prvního výroku je Sokrates, druhý je připsán Hesiodovi (720 př.nl.). Třetí je povzdech Horatiův.