Kontakt: email tel. 549 255 017

Teze – základy asertivity

Začátečníci se zaměří na základní asertivní zákony a postupy. Pokročilí spíše na typy asertivity a mezilidské hry – viz závěr tezí.

Vymezení termínu asertivita

Zakladatel metody A. Salter koncipoval metodu jako podporu rovnováhy procesů podráždění a útlumu v mozku. Tento Američan se v roce 1949 odvolal na sovětským blokem glorifikovaného badatele I. P. Pavlova. Rusové prosazovali kolektivismus. Salter naopak coby obdivovatel IPP prosazoval individualismus. Na něj navázali nebehavioristicky orientovaní autoři – zejména J. Wolpe a A. Lazarus. Ti vedli první výcvikové programy. Ve způsobu vysvětlování konkrétních vzorců chování lze najít ozvěnu řady psychologických škol dotýkajících se sféry lidského chování. Dalším inspiračním vzorem je teorie komunikace a humanistická psychologie.

Salter tvrdil, že u aktivních osob s tendencí k agresi nutno posilovat útlum a naopak u pasivních jedinců posilujeme spíše aktivitu (podráždění). Nejde tedy o prosazení za každou cenu bez ohledu na druhé.

Asertivita je jen jedna z možných cest k cíli. Jít k cíli lze úspěšně tehdy, když víme, kde cíl je.

Určení cíle – svoboda člověka spočívá v rozhodnutí, ke kterému cíli bude směřovat.

Volní úsilí k dosažení cíle ale spočívá v tom podřídit se a naplnit požadavky toho cíle. Mohu se svobodně rozhodnout, zda dnes večer budu s manželkou řešit její upadající zájem o domácnost nebo cokoliv jiného nepříjemného nebo zda se pokusím inscenovat tzv. hezký večer. V žádném případě ale nelze spojit oba cíle dohromady, eventuálně nejprve vyřešit jeden a ve zbývajícím čase zvládnout druhý.

Abychom k cíli mohli vůbec dojít, je třeba jej jasně určit. Obrazně řečeno určit, kterou rostlinku a jak budeme pěstovat. Ne tedy prosazovat cíl a potírat nebo alespoň z cesty odstraňovat odpůrce, ale sázet a o zasazené se starat tak, aby obrazně řečeno rostlo do krásy. Naprosto zásadním východiskem zde probíraného pojetí asertivity, je „výběr rostlinky“, tj. cíle, kterého budeme dosahovat. Ne tedy pouze „chceme dosahovat“. Cíl má být reálný, zcela konkrétní, jasně vymezený a námi dosažitelný. Zásadně je nutno odlišit cíl od jeho nadstavby. Cílem může být např.: „nenechám se vyprovokovat“, „budu klidná, i když se partner chová podrážděně“, „požádám matku o pomoc s dětmi“, naučím se autogenní trénink a budu jej cvičit třikrát denně“. Nadstavba jsou cíle, kterých bychom chtěli dosáhnout, leč jejich dosažení nezáleží převážně na nás samotných, ale na někom jiném. Naše chování může jeho jednání ovlivnit. Není to ovšem zcela jisté a také není jisté, v jakém to bude směru. Cíl by se měl týkat nás samotných. Jen tak budeme sami „řešiteli“ celé situace a budeme mít situaci alespoň do značné míry ve svých rukou. Náš cíl lze pojímat jako rostlinku, o kterou chceme pečovat. Je mnoho cílů a svoboda člověka se projevuje v možnosti volby jednoho či několika z nich. Lidé s velice povrchní znalostí asertivity v této souvislosti připomínají bankovní loupeže a jiné těžké zločiny coby důsledek toho, že vezmeme hodnocení svého života do vlastních rukou. Nic takového nehrozí, alespoň v rámci asertivity. Metoda ctí zákony. Co je nemorální, nemůže být asertivní. Podstatné a pro mnohé i rozčilující na ní ovšem je to, že „zákonodárcem“ nemůže být ten, kdo se jím prohlásí. Respektování k zákonu je věcí individua, jedince a objektivně existující normy. Tu nám dává zákonodárné národní shromáždění, věřícím zásady jejich víry, ne však postoj kohokoliv, kdo nám ho řekne. Není to ani anonymní hlas či povědomí. Neplatí tedy názor: „Každý přece ví, že...“, „To se zeptej, koho chceš, a potvrdí ti…“ Tím méně pak „chlapi (ženské) říkali, že...“

Základy asertivní ideologie

Ten, kdo přijímá sebe sama má:

  1. mít dosti sebeúcty a tudíž nemuset o ní v těžkých chvílích bojovat.

    Z toho plyne: Není podstatné, zda váš protějšek projevuje vůči vám úctu nebo respekt. Pokud jde skutečně o problematického člověka, pak tyto projevy dát najevo ani neumí. Není schopen něčeho, co přece jen vyžaduje určitou empatii. Dochází tak k paradoxu. Čím víc si tyto kvality zasloužíte, tím více projevy ocenění potlačuje. Nejde o to, že by dotyčný vaše snažení nevnímal. Jen si nepřipustí – potlačí fakt, že jednáte pozitivně a jste pro rodinu přínosem.

  2. Přijímat druhé takové jací jsou. Není možné změnit je k obrazu svému. Je ale možné je požádat o pomoc či jinou laskavost.

    Z toho plyne: Nečekáme zázraky ani mimořádnou ochotu při konzultacích o své práci. Přesto se vyplatí požádat v konkrétním případě o pomoc. Musí to být opravdu prosba, ne skrytá výčitka ani varování. Ouverturou prosby by mělo být ocenění, pochvala, uznání, jak to či ono dotyčný dovede a jak mu to jde od ruky. Obdiv neškodí – naopak.

  3. Mít náhled na sebe sama, vědět kde jsme zvýšeně citliví a předcházet možným nedorozuměním. Z TOHO PLYNE: Existují tzv. ověřená témata sporu. Témata, o něž se s vysokou pravděpodobností opakovaně pohádáme. V minulosti jsme tak ostatně již několikrát učinili. Víme, že domlouvat se a nesklouznout k afektu afektu je těžké.

    Pokud se nám to nepovedlo mnohokrát předtím, nepovede se to zřejmě ani teď!

    O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“ (L. Witgestein) Sporná je rada „vyříkejte si sporné otázky“. Byla by to dobrá rada, kdyby fungovala. Jsou tzv. ověřená témata sporu, která si vyříkat nelze, protože se zákonitě pohádáme. Jsou typy lidí, např. v současnosti často zmiňovaná osoba trpící „syndromem mrzutého muže“, kteří problémy, výhrady a stesky protějšku nevyslechnou mimo jiné proto, že je zahlcen problémy vlastními. Variantou je pozice otráveného gentlemana – znechuceně vyslechne, ale nic nezmění.

  4. Jsme sami sebe soudcem – když nás nikdo nechválí, musíme se pochválit sami. Asertvita není nadměrná skromnost. Ceníme si sami sebe.

    Z toho plyne: „Doma není nikdo „prorokem“, nutno počítat s určitou mírou nepochopení a nedorozumění, zejména u blízkých lidí. Kdo je připraven na podobné události, snáší je lépe. Podstatný je ale náš pohled – podobně jako v onom zrcadlovém sále zmíněném v úvodu.

  5. Z předchozího vyplývá, že pocit vlastní hodnoty neodvozujeme z toho, že nám druzí vyjadřují svou přízeň nebo dokonce podřízenost. Je nutno znát svoji cenu.
  6. Při vší nezávislosti se k druhým lidem chováme otevřeně a s důvěrou. Nejsou apriori špatní… ba naopak. Bývají lepší, než vypadají na první pohled.

    Z toho plyne: I velmi problematický člověk může mít některé dobré stránky, pověstné zdravé jádro. Pozitivním chováním podněcujeme to dobré, co v dotyčném je.

  7. Kdo se ptá, moc se dozví. Musí tolerovat a snést jak kladnou tak i zápornou, příjemnou ale i nepříjemnou odpověď.

    Z toho plyne: Nelze čekat jen odpověď „ano“ a dobré zprávy. Můžeme se dočkat i negativních odpovědí, špatných zpráv, negativního hodnocení, ale také toho, že náš protějšek bude mlčet.

Asertivní práva, jde o shrnutí, magnu chartu asertivity. Vycházejí z toho, že každý člověk je především soudcem sebe sama.

Jak se chová asertivní člověk? Není zakřiknutý, pasivní, agresivní ani nepůsobí jako „ředitel zeměkoule“. Tudíž: v rámci sebehodnocení by měl souhlasit s následujícími výroky:

  1. Umím odmítnout to, co nechce, aniž by přitom prožíval pocity viny.
  2. Jsem si vědom svých chyb a nesu za ně zodpovědnost.
  3. Dokážu stát na svém, ale i uznat, že se mýlím.
  4. Nevymlouvám se na vyšší moc. Chyby hledám nejprve u sebe.
  5. Když něco nevím, tak se zeptám.
  6. Jsem schopen odmítnout, co udělat nechci nebo nemohu.
  7. Respektuji to, že jak já, tak i druzí lidé, mohou říci „ne“. Netrápím se tím.
  8. Dokážu jasně a přesně formulovat, čeho chci dosáhnout, co si přeji, na co mám nárok.
  9. Umím říci, co mi vadí a usilovat o změnu bez bolestínství.
  10. Omluvu používám, mám-li potřebu se omluvit. Nepovažuji jí za „generální pardon“ následků. (Klasická americká asertivita omluvu odmítá).
  11. Ptám se výhradně tehdy, pokud snesu jak kladnou, tak i zápornou odpověď.
  12. Znám svojí cenu, nejsem přehnaně skromný.

Všimněte si, že tyto charakteristiky nevytvářejí dojem „drsného sebe-prosazovatele“. Mnohé působí ve vztahu k druhým značně empaticky.

Asertivně jednáme, pokud to považujeme za vhodné. Ne vždy. O tom zda tak jednat nebo ne rozhodujeme sami. Pokud tak nejednáme, je to proto, že tak jednat nechceme. Ne proto, že to neumíme.

Znovu zdůrazňujeme: Ptát se lze výhradně tehdy, pokud sneseme jak kladnou tak i zápornou odpověď. Jako protipól hovořím o tom, jak by komunikace vypadala, kdyby dané právo nebylo respektováno. Tj. posuzovali by nás zaujatí druzí lidé, vymlouvali bychom se, byli manipulováni, nemohli bychom měnit názor, předstírali bychom, že víme i to co nevíme, předstírali bychom zájem a byli druhými vydíratelní.

Asertivní ano a ne – prosazování oprávněného požadavku a odmítání toho, co nechceme.

Výklad persistentního prosazování a odmítání je striktní. Trváme na svém ne, nevysvětlujeme, nediskutujeme.

Dialog může probíhat takto:

A: Napiš zprávu o tom pokusu.
B: Jo.
A: Volí techniku persistentního prosazování oprávněného požadavku. Napiš tu zprávu.
B: Ale jo.
A: Napiš tu zprávu.
B: Sakra snad si mohu přečíst noviny.
A: Napiš tu zprávu.
B: Jdu do hospody, tam si alespoň můžu v klidu přečíst noviny.
A: Napiš tu zprávu.
B: Práskne dveřmi, odchází.

Co teď? Jak prosazovat po odmítnutí, stupňování konfrontace a její rizika v partnerském vztahu již není otázka pro asertivitu. Ta vám také nemůže odpovědět na otázku „jak k tomu přijdete, že z vaší autorské dvojice vždy píšete zprávu jen vy. V žádném případě konkrétně neodpoví ani na gender katastrofické úvahy typu „on si myslí, že mám psát zprávu proto, že jsem ženská“.

Na druhé straně můžete od ní čekat připomínku, že jste sama sebe soudcem, stav můžete přijmout nebo nepřijmout. Nikdo vás nemůže donutit psát zprávu ze svého zájmového studentského bádání.

Na druhé straně neříkejte, že si asertivita coby komunikační systém neporadí ani s takovou drobností jakou je předchozí problém. Nabízí kompromis. Ten může spočívat v každodenním střídání „služby“, eventuálně ve výměně typu já píši zprávu, ty uklízíš laboratoř. Domluvit se a domluvu dodržovat musí lidé sami.

Asertivní obligace a selektivní ignorování

Jde o asertivní projevy vůči lidem, na nichž nám záleží, ke kterým máme závazky. Nemůžeme nebo nechceme se vůči nim striktně prosazovat na úrovni asertivní konfrontace. Jednáme s ohledem na jejich postoje. Volíme techniky přijatelného kompromisu a požádání o laskavost. Oboje formulujeme jasně, přehledně a pro druhého člověka přijatelně. Vzhledem k tomu, že požádání o laskavost naráží na právo druhé strany říci ne, úspěch odvozujeme od faktu, že jsme se o takovou prosbu pokusili, ne že nám bylo vyhověno.

Selektivní ignorování: každý člověk někdy vypadne z role, udělá nebo řekne něco, co vyzní jinak, než chtěl, zač se třeba sám stydí. Není vhodné to rozmazávat, zabývat se tím. Dáma (zejména ta asertivní) to přejde. A pán též. Příklady najdeme hojně ve všech možných hádkách.

Volné informace

Řada konfliktů je vyvolána nedostatkem informací. Míru informací lze snadno ovlivnit u sebe. V extrému můžeme být buď tzv. tajnosnubní, nebo otevření. Co o protějšku víme a jak jsme se to dozvěděli? Sneseme nové informace? Jak sdělujeme informace? Jak dalece cítí protějšek potřebu určitého utajení? Jak bude druhá strana reagovat na přístup „důvěřovat ale prověřovat“? To jsou jen některé z otázek, v jejichž rámci bychom měli mít předem jasno. Mají-li být odpovědi reálné, nechť jsou spíše skeptické.

Sebeotevření

Sebeotevření jako vyšší forma sdělování informací. Jde o informaci podanou v osobních souvislostech, v kontextu toho, co cítíme a co prožíváme. Mnohé agresivní projevy jsou syceny spíše úzkostí než negativním postojem. Tomu lze právě sebeotevřením alespoň částečně předejít. V rámci sdělení lze postupovat dle modelové rovnice: „Když děláš (říkáš) X v situaci Y, cítím se Z“. „Když říkáš, že svojí prací jen marním čas, cítím se nešťastný.“ Mluvíme tedy o sobě a svém pocitu.

Pochvala a kritika

Oba výše zmíněné postupy ovlivňují chování. Pochvala má ovšem větší dopad. Předpokladem úspěšné kritiky je to, že jsme předtím, v dohledné minulosti dostatečně často chválili. Pochvalu lze vnímat jako vklad, kritiku jako výběr z účtu. „Operace“ je uskutečněna výhradně tehdy, pokud je na účtu dostatečná úložka. Poměr jedna ku jedné ovšem nestačí. Pochval by mělo být výrazně víc. Uváděn bývá šestinásobek.

Když chválíme, je určitá naděje, že budeme též pochváleni. Když káráme, je jisté, že budeme třeba nějakými skrytými formami káráni. Na pochvalu velmi pozitivně reagují i lidé vysoce postavení.

Jak umlčet neoprávněného kritika

Oprávněnou kritiku akceptujeme, ostatně to plně odpovídá asertivním právům.

Zásady techniky otevřených dveří pomáhají zvládat kritiku neoprávněnou. Jde o opak celoživotního tréninku, který vede ke snaze obhájit se, pokud jsme neoprávněně káraní. Podobná snaha ovšem podněcuje diskusi s kritikem. Zde se učíme hledat, s čím lze v rámci jeho kritiky souhlasit. Když nás kritik napadne „sedíš si tu a nedáváš pozor“ nehájíme se tím, že pozor dáváme. Vznikla by zbytečná diskuse. Kontrujeme: „Ano, sedím tu.“

Lišíme, s čím lze souhlasit a s čím souhlasit nejde, co by mohl kritik zneužít. Pokud nelze souhlasit, lze vždy volit techniku zrcadla s formulací – „rozumím, myslíš si, že …“ zdůraznění efektu – ne vždy vyhovuje, pokud kritik pouze zmlkne.

Jak nejen umlčet, ale i uspokojit (ne)oprávněného kritika formou dotazování na negativa.

Dotazování na negativa

Základní formulkou je „v čem se mám zlepšit, co mi doporučujete, abych udělal...“

Tímto způsobem brzy dokážeme rozlišit, zda jde o kritiku oprávněnou nebo neoprávněnou.

Modelový dialog: trenér kritizuje účes některé z kursistek. Kadeřnické problematice nerozumí, musí zůstat u povrchních frází. Je zřejmé, že dotazováním na to, jak zlepšit můžeme podobného kritika uklidnit, ale nic nám to nepřinese. „Poučený modelový dialog – trenér v roli nespokojeného hosta, kterému nabídli čaj ze sáčku, po druhé vylouhovaný v nedovařené vodě. Cvičíme otázky typu: jaký čaj je nejlepší, jak dlouho louhovat, použít jednou nebo vícekrát, jakou použít vodu atd. Důraz na nadstavbové informace, jež nejsou všeobecně známy a které by nám kritik mohl poskytnout.

Takto se lze se dozvědět ledacos zajímavého. Samozřejmě, občas se něco nepovede. Protějšek nemusí spolupracovat. Naopak může odpovídat stylem: „To máš už dávno vědět. Teď jsem ti dobrá...“ Nevadí – alespoň jsme to zkusili.

Jsou různé typy asertivity. Navíc techniky a jednotlivé typy asertivity mají rozdílné vyznění dle kontextu.

Základní asertivita – jasné, stručné sdělení o vlastních názorech, postojích a pocitech. Např.: „Mám radost.“, „Jsem smutný.“

Empatická asertivita – s vcítěním do druhého. „Chápu, oč ti jde a nemám ti to za zlé.“ „Rozumím ti, tvé problémy jsou i moje.“

Eskalující asertivita – jasný požadavek. Pokud nebude splněn, požadovaná změna nenastane, nezbývá než situaci vyhrotit. „Už jsem tě několikrát žádala, abys na mne nekřičel. Toto je poslední prosba. Pokud jí nesplníš, odejdu...“

Konfrontační asertivita – rozdíl mezi sliby a realitou chování. „Máš sice mé knihy k dispozici ke studiu, ale to neznamená, že je můžeš prodávat do antikvariátu.“

„Sebeotevírací“ asertivita – poukazuje především na vlastní chyby. „Mnoho věcí se mi nepovedlo a pár se jich ještě nepovede. Budu se ale snažit to zvládnout.“

Záporná, negativní asertivita – souhlasíme s kritikou našich reálných nedostatků, nepopíráme je, projevujeme vlastní postoj k jejich kritice a kritikovi.

„Vím, že nejsem svatý a mám tě rád. Když mi ale před mou matkou vyčítáš, jak málo vydělávám, mám chuť tě roztrhnout jako hada.“

6x ryze asertivně

Zakladatel asertivity zdůraznil několik základních postupů. Patří mezi ně:

Orientační obecné schéma pro nácvik asertivity

S textem zabývajícím se asertivitou se nejprve seznámíme, poté jej promyslíme v použití na vlastní podmínky. Po té zbývá již jen „maličkost“, jednat asertivně. Samozřejmě pokud asertivně jednat chceme. K nácviku může inspirovat následující schéma. Rozdělení do sedmi kroků je úmyslné – lze postupovat co krok to den v týdnu:

  1. Pozorujte své chování. Projevují se v něm asertivní zásady či dovednosti? V čem ano, v čem ne? V čem jsou vaše slabé stránky?
  2. Po rozboru si určete reálný cíl k zvládnutí látky v dané lekci asertivity. Začněte maličkostmi a v situacích, které nepovažujete za mimořádně závažné.
  3. Rozeberte si v duchu jednotlivé situace. Nejde jen o výsledek, i když je samozřejmě důležitý. Jde i o váš pocit. Může jít i o „umělecký dojem“. Pokud se vám povede reagovat, jak v lekci popsáno, je to úspěch, z něhož lze čerpat uspokojení. Zároveň tím naplňujeme citaci A. Saltera použitou jako motto. Byť se partner nezmění nebo nám nevyhoví, „hrajeme svou hru“.
  4. Nešlo by to nějak jinak? Zvažte, zda vás asertivita neinspiruje k jinému řešení. Není nutno být vždy asertivní. Pokud asertivní nejsme, má to být proto, že asertivní být nechceme, ne že to neumíme nebo že si netroufáme.
  5. Zkoušejte to znovu, dívejte se kolem sebe, hledejte vzor, eventuálně konzultujte své znalosti o asertivitě s dalšími literárními prameny či znalci metody. Široko daleko není takového znalce? Nevadí. Požádejte o zpětnou vazbu někoho, komu můžete důvěřovat. Jak působí vaše snažení na něj? Nemá pocit, že místo asertivity jednáte pasivně, úzkostně, agresivně? Nediskutujte s ním a rozhodně se neobhajujte – není proč. Spíše naslouchejte jeho dojmu a zamyslete se nad jeho radami. Dobrou zpětnou vazbu poskytne vnímavému posluchači i magnetofon. Naslouchejte opakovaně svému hlasu a cvičte věty tak dlouho, až v nich nebude cítit agrese. A propos – pláč, beznaděj, napětí je v daných podmínkách vnímána obvykle také jako agrese.
  6. Pokračujte v tréninku. Zkoušejte znovu.
  7. Hledejte, co pozitivního vám asertivita přinesla. Můžete takto trénovat pozitivní myšlení. Samozřejmě nemusíte. Pokud jste si osvojili schopnost uvažovat o svých cílech coby asertivních rostlinkách a přijali fakt, že jste sami sebe soudcem, je to dost a pozitivní.

Na závěr úvah o asertivitě

Kdysi se dětem, aby neměly křivici, dával rybí tuk. Dnes bych slušným, solidním, lehce zneurotizovaným, přepracovaným, nedoceněným paním a dívkám, potažmo i chlapcům pocházejícím z rodiny s vysokými nároky, manželkám či partnerkám poněkud zhýčkaných mužů a matkám podobných dětí „ordinoval“ třikrát denně vzpomenout na asertivní práva. To proti křivici sebevědomí. Lze to též chápat jako prevenci „Atlasu komplexu“, tj. přesvědčení, že je na mně a jen na mně, abych vyřešil všechny problémy všech.

Cesty mohou být různé...

Lze kráčet cestou asertivní, ráznou, jednoznačnou, sebeprosazující se, tj. asertivně. Lze se ovšem chovat i jinak. Nenápadně. Vyčkávat, mlčet. Za vzor si brát techniky připomínající jógu. Kupodivu právě zde existuje i třetí cesta. Některé problémy zvládat různými problémy asertivity. Jiné naopak. Zde se nabízí problematické: Hry, které hrajeme sami se sebou, abychom neporušili ideální obraz o sobě samém.

Racionalizace

Mechanismus, kdy si pro své ospravedlnění musím najít racionální a nenapadnutelné důvody nebo motivy k tomu, abych mohl udělat to, co chci ale „neměl bych“. Nebo důvody, které mi umožní neudělat to, co se mi nechce, nebo co neumím. Příklady:

  1. nechci být doma – tak začnu zůstávat v práci déle – budu si „nevědomky“ nabírat více práce – objektivně jí pak skutečně mám hodně. Vše mohu samozřejmě zdůvodnit – potřebujeme přece peníze, je krize, musím se snažit udržet si místo...
  2. nechce se mi chodit na angličtinu – nemám čas, angličtina mi bezprostředně k ničemu nepomůže, nejsem nadaný na jazyky;
  3. student neudělal zkoušku – neměl jsem čas, musel jsem pracovat na charitativním projektu nebo třeba zajišťovat opravu v bytě (sice jen poslední dny a na zkoušku jsem měl 3 měsíce, ale...)

Racionalizace je o to složitější, ba přímo rafinovanější, že mnohdy si racionalizujeme věcmi pravdivými. Bývají nadhodnocovány, přeceňovány a zbytečně absolutizovány. Jde o obelhávání sebe sama, byť třeba podpořené racionálními argumenty

Mechanismus kyselých hroznů

Stanovím si cíl. Nedaří se mi jej dosáhnout. Je pro mě obtížné si přiznat, že jsem se přecenil nebo spletl, eventuálně i prohrál. Byl by to velmi nepříjemný zážitek. Mohl by vést k výrazným depresím a pocitům neúspěchu. Já si ale raději namluvím, že ona hodnota, o kterou jsem původně velmi usiloval, vlastně žádnou hodnotou není. Příklady:

Vytěsnění

Mám silnou zátěž, se kterou si opravdu nevím rady, cítím se ostudně, poníženě, zavrženíhodně. . . prostě jakkoli negativně. Proto onu příčinu jednoduše vytěsním z vědomí do nevědomí. Výsledek je ten, že o ni „opravdu“ nevím a kdyby mi někdo něco podobného naznačil – do krve se s ním pohádám, že to tak není. Příklady:

Podobné mechanismy

Když jiným připisuji své negativní vlastnosti, můžu je oprávněně kritizovat, můžu se zlobit, pomlouvat – to vše bezpečně – neohrozím sám sebe. Trestám za své chyby druhé a ještě se mi přitom uleví. Při nadávání a pomlouvání, stěžování si vlastně pořád mluvím o sobě...

Hry, které hrajeme sami se sebou, abychom sami sebe svým způsobem potrápili– aneb „sebemrskačské hry“. Hry, které mě utvrdí, že nestojím za nic – to je můj zisk – poslouchám matku (někoho dospělého), která přesně tohle o mě tvrdila, když jsem byl malý.

Podobně se snažím získat pozornost negativním způsobem (operovali mi ruku, podívejte se!) – opět mechanismus, který mě naučili obvykle v dětství – nedostalo se mi pozornosti, když bylo všechno v pořádku – nikdo si mě nevšímal... bylo mi smutno, začal jsem zlobit, řvát, plakat, rozbíjet, padat – a už u toho byli všichni. Ptali se, trestali, pečovali... Je prokázáno, že i špatný kontakt je lepší než žádný. Jinými slovy, pro dítě je lepší, když jej rodiče trestají, bijí, zesměšňují, než kdyby si jej nevšímali vůbec.

Jak z toho ven

Naučit se mít myšlenky ve svých rukou – já jsem ten, kdo si rozhoduje o svých myšlenkách a pocitech. Prostě jsem sám sebe soudcem.

Napětí je komplikace – je důležité umět se uvolnit – relaxovat. Uvolním se jednoduchým cvičením. Patří sem i změna prostředí – někam odjedu, hory, kolo. Nejprve to bude obtížné – jsme plni neskutečných nánosů a duševní špíny. Ale časem to půjde.

Navázat zase dialog se svou duší. Naslouchat svým vnitřním hlasům a sledovat jejich půtky v podobě různých rovin já.

Vnímat věci realisticky.

Začít se učit pracovat se svými myšlenkami.

„Hladit se“ sám, pokud nás nehladí nikdo jiný. Mít se na co těšit. Třeba jen drobnými radostmi pozvolna vysušovat a kultivovat toto „slzavé údolí“.

Lidská psychika je dimenzována spíše na vrabce v hrsti než holuba na střeše. „Za rok budu umět anglicky“ je „holub na střeše“. Dám si nanuk po dnešním zvládnutí jedné lekce „je vrabec v hrsti“.

Začít si psát prožitky – deník. Pište, pište, rozumí se ovšem své úvahy a to v soukromí. Sem nepatří pro zadané, respektive pro jejich vztahy nebezpečná sdělení, ba dokonce i vyznání na mobilech či v PC. Nepomáhá ani mudrování na četech. V rámci seriozního textu si mohu uspořádat myšlenky a to především sám pro sebe.

Vynikající metodou je tzv. rychlofilm mého dne. Pohodlně ulehnout nebo usednout do křesla, uvolnit se, zklidnit se, uvolnit se třeba několika výdechy a nádechy, zavřít oči a v duchu si pustit „film dne, který jsem prožil“ . Dívat se na něj s nadhledem, jako by šlo o prožitky někoho jiného, které se nás bezprostředně nedotýkají. Okolnosti totiž plynou a plynou a zase tolik se neděje. Jde o to nevstupovat do oněch záležitostí víc, než je nezbytné. Mimo jiné tím posílíme přístup „když člověk neví, zda se smát nebo plakat, má volit to první.

„Pozitivní přeznačkování“ a „pochvalování sebe sama“. V každé tragédii lze najít prvky něčeho pozitivního. Přinejmenším jsme přišli o iluze a obdrželi od života nové výzvy. Jak název naznačuje, v pozitivním přeznačkování jde o to vyměnit depresi a zoufalství za aktivitu s důrazem na onu novou výzvu. Ctitelé hesel nebo formulek cvičených v rámci autogenního tréninku k tomu mohou opakovat slogan „dělání nás zachrání“. Nejde jen o lacinou propagandu. Stačí popsat běžný, nemusí být ani příliš silný depresivní stav. Aktivity je v něm pramálo.

Požadavek pochvalování sebe sama vychází z toho, že většina lidí je sama na sebe příliš přísná. Přísný Rodič v nás nám totiž namluvil, že jsme horší než vypadáme, a že skromnost je přísnost. To samo o sobě je zdrojem negativních myšlenek typu „no anglicky se snad již domluvíš, ale francouzsky neumíš.“ Přihlédneme-li k počtu jazyků, nemůžeme být sami se sebou spokojeni nikdy. A úkolů je v životě ještě víc než jazyků na světě.

Negativní energie přitahuje zase jen zápornou energii. A funguje to jako spirála – narůstá a urychluje pohyb – má to ale jeden háček – spirála potřebuje spoustu energie. Tu si bude majetnicky rvát od nás.

Lidí jsou mnohdy sami sobě zdrojem depresí a špatné nálady – a to jen tím, že mají plnou hlavu vzpomínek na svoje nezdary v minulosti. Vládne jim nevlídný Rodič, který se o to patřičně postará.

Pozor, pozor, pozor, všechno zkusit nemusíme… I když je to lákavé.