Kontakt: email tel. 549 255 017

Časté problémy klientů

Manžel má o hodně mladší milenku. Nemá děti a tak má na muže vždycky čas. Snažila jsem se mu vysvětlit, že život v rodině a v mileneckém vztahu nelze srovnávat. Máme dvě děti i jeho přítelkyně bude chtít mít časem dítě. Pak jí nastanou nové povinnosti a starosti. Řekla jsem, že s rozvodem nikdy souhlasit nebudu, ne kvůli němu, ale kvůli dětem. Asi to nepochopil a urazil se. Prý se málo snažím, málo o něj i o naše manželství usiluji… prostě mohu za všechno. V současnosti tráví většinu volného času u milenky. Občas zajde domů pohrát si s dětmi. Jinak přichází nepravidelně a pozdě. Prakticky se mnou nemluví. Tváří se uraženě. Má-li někdo z nás právo dívat se na druhého nasupeně jsem to spíš já. Ne on. Můžete mi vysvětlit proč je tomu u nás naopak. Nebyla jsem ideální manželka, ale žili jsme spokojeně a manželství fungovalo.

Podstatné důvody k pocitům které zračí nasupený obličej jsou na straně ženy. Velké procento mimomanželských vztahů ovšem není navazováno, řízeno ani vyhodnocováno s chladným rozumem. Dominantní roli hrají jiné komponenty já. Ne nadarmo se někdy u mužů hovoří o totální spermio sepsi osobnosti. Stav může být i nakažlivý pro ženy. Přenos nastává pohlavním stykem.

Jsou dvě protikladné, časté reakce při návratu domů z doposud utajeného mimomanželského lože. První typ nevěrných, tzv. solidní hráči se chovají vlídně, věnují se dětem a manželce. Někteří manželé přinesou ženě květiny byť na kalendáři není MDŽ ani Den matek. Nezřídka pak neobvyklou vstřícností dokonce vzbudí u partnerky podezření. Pokoušejí se kompenzovat vlastní pocity viny. Pravda je, že lze žít monogamně, ale striktně monogamní nejsme. V širokém srdci některých osob je místa dost jak pro legální protějšek tak i pro další nelegální citové vazby.

Druhý typ veskrze nesolidní se tváří jako kakabus. Již v předsíni peskují děti. Posléze manželce vytknou první a poslední. Zavděčit se jim nelze. Prvoplánové vysvětlení jejich chování spočívá v nepříjemnosti sestupu z nebe na zem. U milenky je jim příjemněji než doma. Nové erotické podněty jsou atraktivnější než próza domova.

Psychologické vysvětlení takového chování nabízí vymezení tzv. obranných mechanismů. Jde o nevědomé postupy. Jsou využívány ke kontrole, ukrývání a odklonění sil a informací, které mohou narušit stabilitu osobnosti. Dle psychoanalytiků zvládají to co může neurotizovat.

Nabízí se obraný mechanismus racionalizace. Tj. rádoby racionální vysvětlení nerozumného chování. Své jednání člověk sám sobě i okolí zdůvodňuje smýšlenými nebo zkreslenými příčinami. Chce se ospravedlnit. Pravdivé motivy jsou zakryty. S tím může souviset i mechanismus projekce.

Jde o promítání či vrhání nebo přesouvání vlastních postojů, názorů, představ někam jinam, obvykle na někoho jiného. Subjektivní představa o něčem nebo o někom je chápána jako realita. Vychází se z chybného individuálního vysvětlování událostí. Může jít o obranné popření vlastních impulsů.V první variantě - doma to není nyní takové jako v čase líbánek ne proto, že jsme v jiné fázi vývoje rodiny. Je to proto, že manželka si neumí, zorganizovat čas, ztratila původní zájmy, je méně temperamentní …

Druhá možnost - potlačené pocity vůči ženě, namátkou: Mám tě dost, nejlépe by bylo kdybys někam zmizela a já byl zase volný, budou s tebou jenom potíže a ty alimenty, hrůza!jsou v lehce upravené podobě přehozeny na manželku. Namátkou dělá mi jenom potíže, nelze se s ní domluvit, nechápe mne, chce mě odřít z kůže, nikdy mne nemilovala, nikdo by s ní nevydržel. No nebuďte uražený když máte doma takovou fúrii!

Je to šalba, klam a mam leč funguje to nejen v manželství.

Ještě k oprávněnému, negativnímu pocitu vůči manželovi. Průchod mu lze dát když rodinu nechcete za každou cenu udržet. Jinak nezbývá než plnit bobříka sebeovládání. Cokoliv jiného může být později použito proti vám. Mimo jiné i jako racionalizace odchodu k cizí chápavé náruči. Nedoporučuji ani vysvětlování samozřejmostí. Muž to bude vnímat jako mentorování a bránit se mu tzv. percepční obranou. Tj. nesprávným vnímáním osobně nepřijatelných podnětů.


Jak realizovat intimní život v panelovém bytě. Děti 14 a 12  špatně usínají.

Úvodem dvě zprávy. Dobrá: Sex je démon, optimální podmínky mu mnohdy nesvědčí. Druhá výborná (pro osoby typu skřivánek): Za rozbřesku též možno.

Sovy ať vzpomenou na zkušenosti z mládí a improvizují např. v lesích, vodách a stráních. Manželé X pod záminkou nákupu zašli do hodinového hotelu. Sex prý byl normální, ale nasmáli se různým zvukům i vůči milencům chápavým pohledům personálu. Legraci s lehkou příměsí romantiky dlouho před tím nezažili.

P.S.: Nejen sex, ale i smích snižuje psychické napětí.


Dobrý den, mám možná trochu zvláštní otázku. Týká se mého manžela. Donedávna jsem si myslela, že jsme spolu docela šťastní. Moc se nehádáme, máme společné zájmy (jezdíme hodně na kole, lyžujeme...). Dcera už odrostla "z nejhoršího", je jí deset let a už se s ní dál leccos podnikat. Takové docela normální manželství po patnácti letech. Nedávno jsem ale náhodou zjistila, že si manžel zřídil profil na jedné internetové seznamce. Kamarádka, která se tam zaregistrovala, totiž u jednoho muže našla fotky, které zná... i když tam zrovna nebylo vidět manželovi do obličeje, je to on. Tvrdí tam, že je rozvedený a hledá přítelkyni. Nejdřív jsem byla vyděšená, teď mám vztek. Kamarádka navrhuje, abych se také přihlásila pod vymyšleným jménem a chvíli si s manželem anonymně dopisovala. A třeba ho i pozvala na kávu... byl by to pro něj šok. Ale já nevím, co mám dělat. Bojím se, že všechno jen zhorším.

Realistický odhad tvrdí, že v manželství je kritický první společný rok a… pak všechny další. Další, poněkud magický předpoklad hovoří o kritickém roce sedmém a jeho taktéž nebezpečných násobcích. Z poněkud odlišné sféry lze citovat výzkum psychiky profesně i partnersky úspěšných mužů. Mezi jejich výrazné vlastnosti patří na první pohled překvapivě hravost. Není divu neb psychická kreativita obvykle vede k úspěšné adaptaci v různých podmínkách. Hravost a kreativita jsou jablka z jednoho stromu.

Jak to vše spolu souvisí? Po patnácti letech docela normálního manželství s dcerou vyrostlou z nejhoršího bývá ve vztahu většina podstatných záležitostí již vyřešena. Vše funguje jako dobře zaběhaný stroj. Vzrušení a hry potažmo i hrátek je doma málo.

Co je doma počítá se, ale neláká… zpívá folkový bard Pavel Dobeš. Je to nadsázka, ostatně folk není věda o manželství. Ta by zřejmě před slovo neláká přidala ještě upřesnění již tolik nebo občas. Zůstanu-li u citací citovaného folkaře dodám ze songu Něco o lásce charakteristiku touhy po její romantické variantě. Ta totiž Co jí zrovna napadne, to udělá. Z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky. O ženských nemluvím tam to platí taky… Za zkušenostmi prokázaný lze považovat fakt I ve spokojeném manželství se může muž nudit. (O ženských nemluvím tam to platí taky…)

Zřídit si coby spokojeně ženatý muž s dítětem profil na internetové seznamce a tvrdit jsem rozvedený je hodno sňatkového podvodníka nebo puberťáka. Při maximální toleranci lze v rámci psychopatologie všedního dne uvažovat i o erotickém blouznivci.

V popsané kauze nelze opomenout ani manželčinu přítelkyni. Ta pravdu nekompromisně odhaluje, rázně i poněkud potměšile doporučuje chování připomínající libreto frašky. Dáma je pravděpodobně sama a zřejmě by to ráda změnila. Pozor, nezanedbatelné množství kamarádek se partnersky ujímá rozvedeného manžela přítelkyně. Toho o němž si společně s jeho bývalou ženou notovaly o tom jaký je to nemožný, neimponující ba přímo odpuzující chlap. Prostě je to lotr, hlupák, nejlépe oboje a rozvést se s ním včera bylo pozdě.

Další docela častou variantu vystihuje rčení: Bude nás víc nebudeme se bát vlka (přesněji samoty) nic. Přítelkyně může tedy mít zájem situaci v manželství své kolegyně vyhrotit. Ne kvůli muži, stačí když přibude rozvedených.

Do třetice leckdo má rád senzaci, cizí neštěstí ho potěší. Sledovat vývoj internetového seznamování manželky s manželem bývá zajímavější než v bulvárním tisku číst o trampotách Ivety Bartošové.

Nedoporučuji rozehrávat seznamovací hru. Sdílím obavu tazatelky ze zhoršení situace. Muž se může zastydět. Znám případ pána, který odešel od rodiny s tím, že se již doma nemohl holit. Před zrcadlem si totiž místo holení nadával jak si neváží hodné ženy. Nakonec utekl. Jistě, jde o případ ojedinělý. Dost je paranoidních manipulátorů. Problém dovedně přeznačkují. Jsou zcela bez viny. Inzerát zařadili do seznamky výlučně proto, aby ověřili charakter ženy. Každý přece potvrdí, že věrná manželka se nemá mrzce ukájet inzeráty. Ta poťouchlice si hledá milence, rozvrací rodinu a vinu háže na manžela.

K čemu bude dobré když manžela odhalíte? S omluvou za poněkud expresivní přirovnání konstatuji, že následný stav mi připomíná pozvracení se v předsíni. Může to být inspirace k důkladnému úklidu. Pohodlněji se ale uklízí bez nutnosti čistit zvratky.

Radím: Vyčkat, situaci sledovat nicméně nechovat se stylem stíhačka. Pokusit se inovovat některé stránky soužití. Z pohledu manžela by mělo jít o změny k lepšímu. Zhruba tak o 2O%. To je již postižitelné, ale nečiní to dojem účelové motivace. Kufry za dveře jsou až to poslední.


Dcera je v patnáci těhotná. S zmíněným šokem je spojeno mnoho otázek. Je to důsledek špatné výchovy? Jak jí vysvětlit, že si nezodpovědností zkazila život? Máme jí nutit k potratu? Je vhodné uvádět jméno otce, ten by měl problémy? Máme dceru „vyhodit z domu“ Tj. obrátit se na některou  charitativní organizaci pro dívky? Máme jí nutit dát dítě k osvojení? Otázek je mnoho. Odpovědi bohužel neznám .

Každý dotaz má odpověď, občas poněkud kontroverzní.

I nechtěné těhotenství je přinejmenším předpoklad budoucí radosti z dítěte. Jistě, teď není vhodný čas ani věk mámy. Deset let jsem hovořil se stovkami žadatelů o osvojení dítěte v rámci někdejšího Jihomoravského kraje. Každá ze sterilních žen by tehdy nadšeně uvítala dítko, třeba coby svůj dávný hřích mládí. Nemá smysl rozebírat co bylo. Má význam být schopen vítat  nový život. Tragédie  zde vypadají jinak.

Varuji před zjednodušenými soudy o špatné výchově. Většina problematických situací totiž může nastat jak v rámci tzv. dobré tak i tzv. špatné výchovy. Výrok klasika americké psychologie: Dejte mi tucet dětí a já vám z nich vychovám co budete chtít poněkud připomíná rčení komunistické provenience poručíme větru dešti. Jak to dopadlo je známo. Dědičnost je mocný, stěží předvídatelný faktor. Geny neznámého praděda (např. seržanta napoleonských, hitlerovských, stalinských, banderovských a kdož ví jakých vojsk) mohou nadělat paseku. Ostatně i mocná, občas potměšilá čarodějka láska dokáže nad dobrým vychováním vítězit K.O.

O zkaženém životě nehovořit! Jde o výraznou komplikaci ne o zmar. V psychologii existuje tzv. tendence splnit předpověď. Název je natolik výmluvný, že jej v dané souvislosti není nutno vysvětlovat.

Žena má právo rozhodnout zda těhotenství donosí nebo zvolí potrat. Přemlouvat jí je problematické, nucení špatné, vydírání děsivé. Psychické následky donucení k potratu bývají ovšem horší než následky donucení k nechtěnému porodu. První varianta je definitivní. Druhou lze adekvátně řešit. Mimochodem žádná ze stovek žádatelek o osvojení mi nikdy neřekla, že se o své újmě potratu podrobila. Přitom jich jistě bylo mnoho. O nechtěných abortech jsem slýchal hodiny.

Těhotná dívka má být mírně optimisticky informována o důsledcích zvoleného řešení. Jedním z sociálně psychologických paradoxů je u nás vysoká tolerance k potratu spojená s přístupem dítě dát do osvojení, to nikdy. Přitom osvojitelé jsou bedlivě vybíráni, jsou to potenciálně nadprůměrní rodiče.

Zákon umožňuje jak jméno otce uvádět tak i neuvádět. Bez důkladné znalosti souvislostí nelze doporučit jedno ani druhé. Odlišně od některých úředních osob vyvíjejících značný tlak na uvedení, rozhodoval bych se pragmaticky. Co bude především pro matku a dítě užitečnější, přijatelnější, klidnější, pohodovější? Je otec hoden uvedení? Je reálná pravděpodobnost, že naplní alespoň částečně otcovskou roli? Má o dítě opravdový zájem? Je připraven nést důsledky narození dítka? Nebude matku i její výchozí rodinu vydírat? Velmi významný je v tomto směru postoj budoucí matky… pokud možno bez růžových brýlí.

Častý manipulativní výrok: Musíme tatínka do rodného listu uvádět, co kdyby se vám maminko něco stalo, tak ať má to chuďátko alespoň otce, mne nepřesvědčuje. Tím méně na mne působí zastřená výhrůžka typu: Nemyslete si, že se policie spokojí s tím, že otce neuvedete. Zákon je jasný. Navíc pokud v budoucnu nastane vhodný čas uvedení není jen původní rodný list… jsou i různá jiná řešení.

Vyhodit z domu? Ne, to ne! Dík za činnost zmíněných institucí, ale doma je doma… když vše funguje. S dětmi je to občas velmi těžké. Nicméně nerozvádíme se s nimi. Naopak pokud to jde raději jim stojíme takříkajíc věrně po boku a to i v zapeklitých situacích.

O variantě osvojení je třeba informovat, v souvislostech naznačených výše. Jako korektní varianta nechť je i ono zváženo. Ale nutit? Nelze. Připomeňme, že jsou i jiná řešení. Zejména pěstounská péče. Ta může být prarodičovské, mnohdy jde i o jiné varianty v rámci rodiny. Zde bývá vyslovena s účastí rodiče či rodičů dítka. Informace lze získat na sociálních odborech – OSPOD např. obcí s rozšířenou působností či vyšších celků.

Doporučuji učinit jasné, promyšlené rozhodnutí a znovu a znovu je neprobírat. Otázek bude ještě mnoho, na všechny z nich předem nepřijdete. Stačí budou-li řešeny když se vynoří. Čeština zná termín hedvábné starosti. Zde bych lidově řečeno spíše uvažoval o pořádném leč přece jen hedvábném průšvihu. Mohlo by být hůř, mnohem hůř!


Můj dotaz je asi trochu netypický. Týká se mého manžela. Jsme spolu už patnáct let, brali jsme se velmi brzy. V průběhu několika let se náš vztah začal zhoršovat. Manžel nemá zrovna příjemnou povahu, je hodně agresivní. V podstatě pořád mi byl nevěrný. Jsem věřící a snažila jsem se vydržet, do toho se nám narodila dcerka. Nakonec to došlo tak daleko, že mi oznámil, že se stěhuje k milence a podá návrh na rozvod. Jenže krátce poté měl úraz, po kterém je trvale invalidní, milenka ho opustila a on se vrátil domů. Je v podstatě odkázaný na mou péči, protože je na vozíku, ale chová se pořád stejně. A já už nemůžu dál. Dávno bych ho opustila i kvůli dcerce, které je teď deset a která jeho chování špatně nese. Nemiluji ho a on mne taky ne. Ale dala jsem slib - a teď jsem v pasti. Když odejdu, všichni mě odsoudí. Když ne, zblázním se. Co mám dělat? Díky moc…

Jsem psycholog, ne teolog a po zkušenostech jež mám s konfliktními páry nejsem absolutním zastáncem zásady být spolu dokud nás smrt nerozdělí. Samozřejmě ukvapené rozchody jsou věc zcela jiná. Někdy ovšem ono rozdělení osob jež se cítí vázány slibem společného soužití i v nesnesitelných podmínkách bývá tragické.

Dva roky jsem měl možnost vést skupinové diskuse zaměřené na výcvik asertivity v Mama help, tj. ve sdružení žen po onkologické operaci prsu. Jde o dámy velmi rozdílného věku, vzdělání, sociální situace. Mimo onemocnění a operaci mají ještě jeden prožitek společný. Nazval bych ho zážitkem osobní rezignované bezvýchodností. Jednodušeji řečeno neschopnosti přesvědčit okolí o tom, že se k nim nechová dobře. Nikdy nechtěly mnoho. Jenomže od některých pro ně důležitých osob dostávaly po emoční stránce velmi málo. Nebo dokonce nic. Trápily se tím. Posléze onemocněly. Nechci zjednodušovat ani psychologizovat složitý komplex příčin vážné nemoci. Leč dále naznačím, že není šprochu, aby na něm nemohlo být pravdy trochu.

Zkusím popsat modelovou situaci. Chci, aby někdo blízký se ke mně choval poněkud jinak než doposud. Je to pro mne důležité. Nejprve naznačuji co a jak, ale to nepomůže. Po delším váhání se osmělím a řeknu co mám na srdci. Neporozumí mi. Neupraví své chování tak aby bylo snesitelné. Zvýším naléhavost sdělení, např. mohu zvýšit hlas. Když ani to nepomůže opět zvýším intenzitu zmíněné naléhavosti. Obrazně řečeno již mocně křičím (nebo pláču). Opět to nepomůže. Dříve nebo později se dostávám do situace kdy podvědomě začnu hledat chybu u sebe. Prostě to neumím srozumitelně říci. Napětí z nepochopení, či neporozumění, obrátím proti sobě. Musím přece dělat chybu, jinak bychom se domluvili.

Tohle je sice zákonité, ale určitě to nemusí to dobře dopadnout. Vzniklý výrazný stres snižuje odolnost i podporuje zbrklé činy. Jsem slušný, zodpovědný.. Jenže já nevím co mám ještě udělat. Radikálním řešením může být sebe destrukce. Ta má samozřejmě různé formy. Namátkou psychosomatické nebo alespoň psychickými tlaky ovlivňované choroby, duševní onemocnění. Takhle tedy ne! Jasné, jednoznačné a přitom korektní řešení nabízí využití asertivních práv. Hned první a základní sděluje: Máš právo být sám sebe soudcem. Nemusíš se ohlížet na ty kdož z nepochopení, pohodlnosti nebo dokonce i zlého úmyslu tě zavrhnou. Co je nemorální není asertivní. Kriteria morálky jsou dána zákony. Ne samozvanými vykladači.

Další v úvahu přicházející právo je dosti pragmatické. Nejsi zodpovědný za problémy druhých lidí. Máš nejen právo, ale i povinnost zvážit zda jim můžeš pomoci. Dokážeš to? Marně zachraňovat tonoucího a utopit se oba, to není řešení. Zhroutit se z péče o nevděčného muže a ponechat dceru na pospas osudu… to je něco podobného.

Já ani vy nemáme takříkajíc patent na rozum. Možná hodnotíte situaci chybně a i moje rady jsou špatné. Asertivita poskytuje i právo na chybu. To s povinností nést její důsledky. Namátkou dcera možná časem změní názor a vyčte vám, že jste měla s jejím otcem zůstat. Z toho sice nevyplývá, že jste udělala chybu, ale příjemné to není. I vy můžete časem změnit pod tlakem nových okolností postoj. Třeba se v budoucnu manžel změní k lepšímu a i vy mu pak znovu nabídnete pomoc. Když vám již dnes moralisté vyčítavě položí otázku typu: Jak to asi s tím chudákem, tvým mužem dopadne, když od něj odejdeš a nebude nikoho, kdo by mu vody podal? odpovězte: Nevím. Taková odpověď patří též do sféry asertivních práv.

Aplikace asertivních práv na řešení zdánlivě bezvýchodných situací není glorifikací cynizmu ani egoismu. Je to jen ilustrace skutečnosti, že naše práva končí tam kde začínají práva druhého člověka. Nikdo pak není povinen učinit víc než je v jeho silách. I z pasti se lze zachránit. Vždy máme asertivní právo říkat ne na nepřijatelné požadavky.


Dobrý den, mám trochu rozpačitý pocit z manželových přátel. Jde o to, že manžel má ještě z doby, kdy chodil na střední školu, partu několika kamarádů, se kterými chodí na pivo a zahrát si fotbálek. To mi vůbec nevadí, naopak jsem docela ráda, že má i svoje zájmy. Já také pořád nesedím doma. Jenže teď se situace změnila. Dva z jeho kamarádů se rozvádějí, další je trvale single a má pověst celoživotního donjuána. Teď si naplánovali týden pánské jízdy a já začínám mít nepříjemný pocit ze všech těch siláckých řečí, které vedou, včetně narážek na baby. Mám strach, že se mezi ně manžel, táta dvou dětí, bude snažit zapadnout - už teď začíná být protivný, když oni vyrazí po fotbale někam na tah a on ví, že musí ráno vypravit děti do školy, protože já mám noční... Bojím se, aby se nedal zpracovat. P.K.

Vážená paní, dovolím si zformulovat odlišný dotaz na obdobné téma: Mám trochu rozpačitý pocit z toho, že manžel nemá žádné přátele. Kdysi na střední škole se mi to líbilo. Byli jsme jen ty a já, jinak to možné už není. Docela fajn to bylo i v době kdy děti byly malé. Jenomže děti rostou a nic se nemění. Jsem doma zavřená jako v klášteře. On nikam nechodí. Když jdu výjimečně někam já komentuje to předpotopními úvahami na téma máma od dětí má být s nimi doma a nikde nelítat. Začínám mít nepříjemný pocit, že si jdeme už trochu na nervy. Kdyby aspoň občas zašel na to pivo. To on ale ne. Pivo sice musí být, ale v ledničce. Otevře si jedno nebo dvě večer k televizi. Nedávno jsem mu řekla, že se bojím, protože má raději TV, křeslo a pivo než mne. Nechápal o co jde. Jenom se zmohl na odpověď vždyť mi to pivo nosit nemusíš, jezdíme pro něj do supermarketu spolu. SPOLU pořád SPOLU.. Někdo si pomyslí, že se rouhám, ale všeho moc škodí. Chci být někdy také sama. Nemám žádného milence, ale když vidím jak mě vlastně hlídá a ještě si přitom připadá jako výkvět manželských ctností tak mě napadá ledacos. Ještě na dokreslení jeho chování a pomáhání: Ráno docela rád a ochotně vypraví děti do školy. Má to ale podmínku. Musím být u toho i já. Kdybych byla jenom doma a třeba ještě spala, tak to by nešlo.. Bojím se, abych se nedala zpracovat rozvedenou kamarádkou, která muže dost střídá. Byla u nás jednou na návštěvě, manžel si víc návštěv nepřeje. Nesnáší jí. Tak jí volám tajně. Když je v práci.

To je druhý extrém. Popisuje tzv. uzavřené manželství. Váš dotaz naopak nabízí obraz tzv. manželstvío tevřeného. Třetí variantou je manželství volné. Partneři se sice starají společně o děti a dle dohody se oba podílejí na domácnosti, ale jinak si žijí každý zcela po svém. Rizikové jsou všechny tři varianty neb každé partnerské soužití je dřív či později hazard. Ve vědě o manželství se ovšem považuje za prokázané, že nejmenší riziko rozpadu soužití je v případě manželství otevřeného. Naopak největší ohrožení přináší tzv. volný vztah.. To je v souladu s morálním či etickým očekáváním. Háček je v tom, že v uzavřeném vztahu se objevuje velmi výrazná nespokojenost jednoho z partnerů. Obrazně řečeno může to být tanec na Titanicu v době kdy kry již jsou na dohled. Dalším typickým problémem uzavřeného vztahu je rozdílná míra závislosti muže a ženy. Ten, jemuž na zachování daného soužití více záleží se stává závislým jak na druhém tak i na kýženém stylu soužití. Nadměrná závislost směřuje zákonitě ke komplikacím. Je to ne polovina, ale odhaduji tak 8O% budoucí problematické prognozy vztahu. Přes své relativně liberální postoje rozhodně nejsem příznivcem alkoholických tahů otců rodin s kamarády s tzv. vyřešenou minulostí. Nic proti tomu pokud se to děje třeba i pravidelně, vždy jen jednou za rok po setkání bývalých spolužáků.. Jinak všeho moc škodí.. A moc je i zdánlivé ne moc. Není důvod proč byste podobný postoj měla manželovi tajit.

Na druhé straně v psychologii byla opakovaně ověřena tendence splnit předpověď. Buďte proto opatrná v proklamaci katastrofických vizí o tom jak onen Donjuan stáhne vašeho muže do bahna velkoměsta. Platí: Neruš co funguje! Když v rámci otevřeného soužití vše přijatelně funguje, neprosazujte změnu. Uvedená protivnost vašeho muže nemusí vyplývat z jeho touhy po absolutní volnosti. Může být sycena i obavami právě z vašeho postoje, nálady a opakujících se litánií.

S lehkou ironií lze říci, že i od rodinné pohody si někdy člověk potřebuje odpočinout. Suma sumárum v kontaktu s kamarády z mládí nemusí jít o žádné postraní úmysly. Bývá to především trocha nostalgie, chlapského souznění a navíc jde o jakýsi ostrov svobody v moři očekávání a povinností. Pokud bych měl vsadit na pozitivní perspektivu manželství popsaného v druhém dotazu nebo na totéž u vás, volím vás..


Dobrý den, mám velké starosti o náš vztah s manželem. Jsme spolu tři roky a před rokem jsme se vzali. Myslím, že nám spolu bylo dobře a neměli jsme žádné větší problémy. Až na to, že mu postupně začalo vadit, že jsem hodně otevřená a ráda si povídám s kamarádkami nebo s mými rodiči. Pro mě je ale normální, že se s nimi můžu poradit. Jemu ale vadí, že spolu mluvíme i o mém vztahu s manželem. Jednou zaslechl, jak se v kuchyni bavím s kamarádkou o tom, jak často se s manželem milujeme a pak se mnou dlouho nemluvil. Takových problémů bývá víc, třeba mu vadí i to, když se mámě do telefonu svěřím, že jsme se spolu pohádali. Teď je to ale trochu vážnější. Jsem v jiném stavu a místo abychom byli šťastní, nemluvíme spolu. Manžel se urazil, protože jsem o tom, že jsem těhotná, řekla nejdřív svojí nejlepší kamarádce. Chtěla jsem mu to říct nějak slavnostně, ale ona to pověděla svému příteli a ten hned mému muži gratuloval, že bude táta… Co mám dělat?

Otázka Co mám dělat? působí velmi naléhavě. Odpovím na ní hned v úvodu stručně a jasně: Nedělejte nic. Vyčkejte, bude lépe. Volte asertivní techniku selektivního ignorování nepřiměřeného chování.

Když se rozpláčete eventuálně rozčílíte rozkolísáte svoji hormonální rovnováhu. To budoucímu miminku přece nemůžete udělat. Lépe bude jednat jakoby se nic nestalo. To uražení manžela přejde.

Za špatnou radu v manželském poradenství považuji hojně (zne)užívané doporučení:V klidu si sedněte a vyříkejte si to! Připomíná mi výrok: Poslanci parlamentu jsou výkvětem národa, nejlepší, nejčestnější a nejmoudřejší z nás. Bylo by to pěkné, ale…

Lidé v konfliktu se totiž obvykle pohádají ještě dřív než dokáží objasnit svůj postoj. Hádka je nejpravděpodobnější a nejúpornější tam kde neexistuje možnost odvolat se na nějaký zákon, předpis, obecně přijímanou zásadu.

Vzpomínám si na didaktický vtip: Moudrý rabín řešil manželské spory svých souvěrců a přizval k tomu studenta ješivy. Vyslechl muže potom vyslechl jeho ženu a promluvil s oběma. Když původně rozvadění manželé odešli tázal se student svého učitele: Rebe, jak je to možné? Ty jsi dal za pravdu muži a pak když vyslechl ženu dal si za pravdu jí!! Rabín se hluboce zamyslel a opáčil: A víš, že i ty máš svoji pravdu?

V partnerských vztazích je jen velmi málo pravd, těch jež se obrazně řečeno dají tesat do kamene. Většinou jde o pravdy související s osobním pohledem, individuální citlivostí a kontextem situace.

Pokud byste za výše zmíněným rabínem zašla vy jistě by souhlasil s vašim sdělením: Jsem otevřený, spontánní člověk. Mám ráda svého muže, ale též jsem jak se říká upovídaná ženská. Jinými slovy – „co na srdci to na jazyku“. S rodiči si dobře rozumím. Jsou rozumní lidé. Nikdy není na škodu si s nimi promluvit. Mám také kamarádky. Popovídáme si, odpočinu si přitom a vypovídáme se.. Je to jen takové plkání. Kamarádka X je dosti zvědavá. Ptala se mě jak často se milujeme. Vím, že ona s tím má doma trochu problémy. Tak jsem se pochlubila (chi, chi, chi).

Jsem trochu romantička a tak jsem si moc přála, aby zprávu že budeme mít děťátko přijal manžel jako nejlepší zprávu svého života. Aby mne políbil objal a oba jsme byli šťastní. Nechci mu vykládat jak dlouho jsem čekala na gynekologii, ani o tom, že vyšetření tamtéž není zrovna mé hobby. A mám mu říkat jak se mi chtělo zvracet? Kamarádce to říci všechno mohu. Prostě jsem si sdělení vyzkoušela na nečito. Byla to generálka, ale on se urazil. Teď když ho nejvíc potřebuji se mnou nemluví…/pláče/

Rabín by zřejmě souhlasil i s informací od manžela: Mám rád soukromí. Nejsem typ „co na srdci to i na jazyku“. Žena každou prkotinu co se nám stala vykládá své matce. To jsem překousl. Ale ty její kamarádky! Co je jim sakra po tom kolikrát… no máme intimní poměr. Ona si s přítelkyní o tom vykládá. Já si připadám jako v té švédské nebo jaké trojce. Všechny jsou užvaněné až hrůza. Vrchol všeho byl, že o tom, že je těhotná řekla napřed kamarádce a ne mě. Mě to řekl její manžel.. Ještě, že to nečeká s ním. Já už bych se totiž nedivil ničemu. Kdybych jí měl říct, co si myslím tak byl sprostý. Tak mlčím…

Muž a žena se mohou v některých rysech značně lišit. Rozdílnost mezi dvěma způsoby chování - oba ještě v normě - bývá výrazně větší než je vzdálenost mezi tím co je ještě normální a již poněkud patologické. Co je jiné nemusí být ještě špatné.

Bonus: Manželé X si zavedli universální omluvu, prosbu o odpuštění a podanou ruku ke smíru, kterou nelze odmítnout. Byl to dotaz:Chceš čaj? Tón otázky byl poněkud zpěvavý jakoby nečeský. Není divu. Inspirovala je totiž písnička Ivana Mládka - Showman. V ní zvukomalebně napodobuje vietnamštinu. Rodilí mluvčí tohoto jazyka se rozvádějí mnohem méně než Češi. Buď je to čajem nebo míň než my vykládají důvěrnosti rodičům a kamarádkám.


Dobrý den, chtěla bych se poradit s něčím, co mě trápí už docela dlouho. Je mi 35 let, manželovi 38, a jsme spolu už pět let. Máme spolu dvouletou dcerku a vedeme celkem normální manželství. Ale jedna věc mi odjakživa strašně vadila a kupodivu mi vadí čím dál tím víc. Jde o to, že manžel si jako památku na předchozí vztah domů přinesl nejrůznější věci a porůznu si je vystavil po bytě. Třeba velkou reprodukci fotky z Indie, kde byl se svou ex, a kam mě nikdy nevzal (on tam přece už byl že, a teď máme dítě). Nebo nějaké upomínkové blbosti, které si společně přivezli z různých cest, které mu jeho ex nechala, když od něj odešla a já je teď musím doma oprašovat. Z krku nikdy nesundá řetízek od ní, prý mu přináší štěstí… Ten ode mne si nevzal. Na polici ve spíži je nedotknutelná sklenice zavařeniny od její babičky. Mám prostě pocit, že s námi doma pořád žije její „duch“ a mám čím dál tím větší chuť všechny ty krámy strčit do krabice, navrch přibalit manžela a hromadu papírových kapesníčků a poslat jí to doporučeně… Co mám dělat?

Vážená paní, i když se služby naší pošty den ode dne famózně zlepšují, nyní se již limitně blíží k naprosté dokonalosti, přec jen, nedoporučuji v zmíněném případě jejich využití. Především jen stěží byste našla dostatečně velkou krabici. Bylo by zřejmě třeba manžela „roztrhnout jak hada“, rozdělit ho do několika balení. Jak pracné! Ještě ke všemu by to nemuselo být v souladu s platným právním řádem v EU.

Kufry za dveře jsou rázné a efektní řešení - coby akt poslední záchrany. Jen pokud to již doopravdy nejde dál.

V situaci kdy máme dvouletou dcerku a vedeme celkem normální manželství je vhodný nadhled, počítání do deseti , ochlazení spánků a zavřených víček vodou a nádech, výdech alespoň třikrát. Jedna z mých klientek, jemná, uměřená a věřící matka dvou dětí, do zvuku vody tekoucí z kohoutku pronášela nesmyslnou leč pro ní úlevnou větu: x, x, x, mrkev, zelí, x, autobus. Za x nechť čtenář dosadí velmi vulgární nadávky inspirované lidovými názvy ze sféry análně genitální. Geniální na celé věci bylo, že si pak umyla ruce a z koupelny vyšla dáma, která to (všechno)přejde. Popsané postupy lze doporučit jak o buď první nebo naopak poslední pomoc.

Nejsem příznivcem tzv. vyříkávání zde bych přesto radil, ještě před poslední pomocí tzv. asertivní informaci a sebeotevření Po té opět asertivní požádání o laskavost.. Tedy jasné sdělení toho, co vám vadí a uměřený popis vašich prožitku s tím spojených. Ne, třeba i skrytou kritiku protějšku. Požádání o laskavost formulovat s odpovídajícím tónem. Do hlasu nepatří vztek ani slzy. Rámcově dle vzorce: Když děláš X v situaci Y cítím se Z. Zde: Když v našem obývacím pokoji necháváš suvenýry na život s tvoji přítelkyní cítím se bídně a žárlím. Buď tak hodný ulož je na nějaké sice důstojné, ale nenápadné místo. Udělalo by i to opravdu radost.

Jestliže místo určení místa v našem obývacím pokoji realitě více odpovídá, např. v naší ložnici nebo v kuchyni lze k výše uvedeným pocitům přidat i pozitivní očekávání v rámci činností tamtéž mnohdy vykonávaných. Např.: …a žárlím. Určitě budu mít větší chuť na sex (budu raději a lépe vařit), když tam vzpomínkové předměty nebudou. Jak vědci dávno ví: Kontext je nejdůležitější! Když vám manžel v sexu nestačí a pravidelně předstírá bolest hlavy, neděste ho eventualitou ještě větší apetence. Místo tohoto kontraproduktivního prohlášení spíše užijte slova: Budu méně úzkostná a nebudu muset své obavy z partnerských komplikací tak často redukovat sexem. Obdobně je-li vaší domácí přezdívkou Magdalena Dobromila Retigová eventuálně Vilém Vrabec, sdělte manželovi např.: Budu ještě častěji vařit tvá nejoblíbenější jídla.

Naši předkové nám zanechali rčení: Hubička neudělá Kubíčka. Opakovat si je, je dobré v situacích jež balancují na hraně snesitelnosti. Dalším, léty ověřenou lidovou moudrostí je okřídlené: Všude je něco. Do třetice (s omluvou, že tu vystupuji málem jako teta Kateřina v Saturninovi) doporučuji starou a stále platnou právní zásadu: V pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Ony upomínkové blbosti nemusí být harašením před nevěrou ba ani známkou trvající závislosti na oné cestovatelce. Může jít o nostalgii po mládí, o infantilní snahu dokázat si, že manžel dokáže ve vztahu k vám prosadit své (suvenýry). Teoreticky to může sloužit i jako memento mori. Připomínka špatného konce, který již dotyčný nechce opakovat. S poměrně značnou pravděpodobností lze usuzovat na důkaz správnosti postřehu klasika: V některých situacích je muž jako pařez. (F.M.Dostojevský) Je to jen lapálie. Čím méně se jí budete zabývat a o jejich souvislostech přemýšlet tím lépe pro vaší náladu.


Manželka je na mateřské dovolené s naším desetiměsíčním synem a já mám někdy pocit, že se úplně zbláznila, nebo že se zblázním já. Od narození syna doma vůbec nemám soukromí. Žena nikdy nebyla uzavřená, měla kamarádky ze školy a v práci, ale teď máme doma jesle a mateřskou školku v jednom. Byt je neustále plný jejích kamarádek (spíš známých) s dětmi. Skoro pokaždé, když večer přijdu, u nás sedí někdo „na kafíčku“, v kuchyni je nějaká neznámá matka, v ložnici skáče po posteli cizí dítě a já si tam připadám nadbytečný. Bydlíme blízko centra v jednom větším městě a moje žena má teď přes internetové stránky pro matky hodně známých, kteří si u nás asi zřídili občerstvovnu a přebalovnu. Chápu, že nechce sedět doma sama, ale já už chodím domu čím dál tím později, protože chci mít taky trochu klidu (a to nemluvím o tom, že tolik návštěv je taky třeba pohostit, a to všechno táhneme z jednoho platu). Večer ani nemáme čas jeden na druhého, i když syn spí, protože žena je na chatu a řeší nějaké problémy jakýchsi kamarádek. Nechci vypadat jako sobec, jak mám ženě říct, aby trochu zvolnila?

Odpověď na váš dotaz by vydala na knihu. Vystihnou jí ale i dvě slova: Ano, opatrně!!!

Klasik české psychologie Zdeněk Matějček užíval rčení: Na Hradčany se lze dívat od Karlova mostu, ale i od Pohořelce. Oba pohledy jsou rozdílné a jen první z nich je všeobecně znám. Výrok lze parafrázovat: Hradčany jsou sídlo českých králů i hladomorna v Daliborce.

Být nedobrovolným sponzorem přebalovárny a občerstvovny štěbetajících mladých dam a jejich hlučných, negativistických dítek je snad hoden obdivu. S následováním je to vskutku problematické. Měli byste si s manželkou v klidu a pohodě sednout, uvařit si kávu a v klidu s vzájemným pochopením si vše vyříkat. Mohl by následovat nejen tzv. hezký večer, samozřejmě v soukromí bez dalších těhulek či post těhulek. Vždyť co jiného šlechtí manželství víc než vzájemné pochopení a kompromis. Vám pak jistě nebude vadit pokud manželku některá známá občas navštíví, zvláště nebudete-li doma. Pochopitelně nepůjde o nic tajného neb upřímnost je to hlavní čeho je v manželství třeba, aby srdéčka ťukala vždy v jednom rytmu.

Výše jsem vykreslil kýčovitý, ručně malovaný obraz rady jak na manželský problém pohlížet od Karlova mostu. Tomu poplatná doporučení lidé sekají jako Baťa cvičky. Zkuste to, nejlépe se zapnutými stopkami. Alespoň budete přesně vědět za jak dlouho se pohádáte a jak dlouhý bude následný ošklivý večer. Samozřejmě spor může pokračovat i po kuropění.

Na druhé straně, my muži si zřejmě nedovedeme představit jaké psychické stavy mohou provázet ono prý nejkrásnější období v životě ženy. V praxi jsem se mj. setkal se škálou pocitů od úzkostí přes pocity nedostačivosti, méněcennosti, sociální fobie až k poruchám řečového projevu – např. sdělení tchyni: Pěkně papejte špenátek pak dostanete bumbu. To je reálný pohled od Pohořelce.

Vědci doporučují nelibost nad vámi popsaným stavem vyjádřit dle vzorce: Když děláš X v situaci Y cítím se Z. Tj. Když věnuješ hodně času kamarádkám v situaci, kdy na sebe máme již tak málo času cítím se být odstrčen a mrzí mne to.

Neříkám, nekupte to, leč velmi opatrně. Rozhodně nezoufejte pokud ona brilantní formulace nebude mít valný efekt. Alespoň jste to zkusil.

Věcně, ryze racionálně orientovaná žena, odkojená příručkami M. Plzáka záležitost vyřeší snadno. Návštěvy kamarádek ochotně omezí se sdělením: Všechno bude jak si přeješ, Alfrédku. Ví, že jí kamarádky nevytrhnou a cizí děcka dělají v jejím bytě jen binec. Nenápadně, tiše a pokojně si pozve, v době kdy jste v zaměstnání kamarády z internetu. Žádné dlouhé chatování, domluví to rychle. Někdy stačí jednou týdně, jindy třeba třikrát. Lze i jednou, ale kamarádky tři. Občerstvení přinesou a nějaké to chutné sousto nebo doušek zbude i pro vás. Paradoxně i tak vypadá Daliborka.

Zbývá již jen královské sídlo. Na internetu lze najít přednášku jistého rabína jež na mnoha stranách dokládá fakt: Všude je něco. Myslíme si mylně, že náš problém je mimořádně velký, ale divili bychom se…


Dlouho jsem byla po rozchodu sama jen se synem. Byla jsem šťastná, když jsem potkala svého druhého manžela, ale jen chvíli. Manžel má z prvního manželství dvě děti, jedna dcera ještě chodí na základní školu, druhá dcera studuje. Od manželky odešel on kvůli krátkému románku, který ale nevydržel ani půl roku. Teprve potom jsme se potkali a založili novou rodinu. Jenže manžel je podle mě příliš vázaný na svou první ženu, která si zatím nenašla nového partnera. Pořád jí volá, pomáhá jí s opravami domu, vozí jí auto do servisu... Zatímco doma na to nemá čas. Když se vzbouřím, že nechápu, proč by jí měl doma malovat pokoj, když u nás to je daleko víc zapotřebí, mi pokaždé řekne, že nic nechápu, že my jsme spolu, ale ona je sama, a že narozdíl od ní jsem daleko samostatnější a poradím si. Připadá mi to úplně neuvěřitelné. Taky pro děti dělá podle mě až příliš, je ochotný jim dát poslední tisícikorunu, kterou mám na nákup. Já vím, že je dobře, že se o děti stará, ale mám dojem, že toho až zneužívají. Děti i exmanželka.

Vážená paní, s přihlédnutím k teplotním rekordům letošního způsobu léta nemám sil na hledání zklidňující oblohy k podzimně chmurnému jádru odpovědi. Mohu slíbit jen jedno. Za každou větou si tzv. stojím. To co píši je za léta mé praxe podloženo stovkami rozhovorů s  klientkami manželské poradny. Kdybych místo podpisu měl uvést jen značku bude to: Zn. Upřímně a vážně.

To co popisujete je zcela typický průběh vztahů v konstelacích tzv. druhého kola. Lidově řečeno: Jako přes kopírák… to ovšem za předpokladu, že si vezmete tzv. solidního hráče. Tj. muže slušného, seriózního, vědomého si svých závazků.

Oprávněně namítnete – snad má víc závazků ke mně než k ní. Právně vzato jistě. Jenomže říkejte to podvědomým nebo dokonce nevědomým impulsům v jeho já. Marné volání!

V lepším případě ve svém vědomí, v horším případě kdesi mimo jasné uvědomění ten muž má uloženu palčivou otázku: Bylo to nutné? Měl jsem to řešit rozvodem? A co děti mají… ehm ne-li pokažený tak přinejmenším narušený život? Z těchto otazníků vznikají pocity viny. S nimi se lze vyrovnat různě. Snaha odstranit je obraným mechanismem kompenzace patří ještě mezi ty lepší, sociálně méně nebezpečné postupy.

Proč považuji za lepší pokládá-li si partner zmíněné otázky vědomě? Prostě proto, že nemusí být otrokem jejich dopadu. Je-li solidní bude se chovat relativně slušně i vůči vám a vůči vašim dětem. Slovo relativně je v předchozí větě nutné neb jak známo sezení na dvou židlích je těžké. Navíc jde o tzv. ověřené téma sporu. V této sféře zřejmě budete dosti citlivá.

Jde-li o převážně nevědomý tlak, přirovnal bych ho k jadernému zářiči, shodou okolností umístěnému v příruční aktovce. Co taková tichá, možno i nenápadná věc může působit je jasné.

V různých běžně dostupných publikacích se můžeme setkat s tvrzením typu: S dnešními zkušenostmi bych se nerozváděl/a/. Výzkumy toto tvrzení verifikují u 2/3 až 3/4 zkoumaných osob po deseti letech od rozvodu. Mimochodem nejen u nás, ale velmi podobně i jinde v EU.

Zákonitě se musíte ptát – co já s tím? Odpovídám v souladu s asertivním právem reagovat odpovědí nevím. Vyslechl jsem popisy řady strategií leč všechny končily neúspěchem. Mezi v mnoha případech použité odvetné postupy žen patří např.: Vyříkání si toho co mi na jeho chování vadí, pláč, výčitky, odmítání sexu, platba sexem pokud se bude chovat jinak, důsledná kontrola, nadávky, scény, rozhovor s jeho rodiči, rozhovor s bývalou partnerkou, snaha vzbudit žárlivost, nevěra buď s bývalým partnerem nebo s někým jiným, výhrůžky v širokém spektru od povolání daňové kontroly přes rozvod až k demonstrativnímu pokusu o sebevraždu, seznámení manžela s výsledkem návštěvy u lékaře (předepsán buď lexaurin nebo antidepresiva, eventuálně zjištěno těhotenství)…

V zásadě vše marno i když výsledky zcela shodné nejsou. Někde vedou k hádce. Jinde dokonce k domácímu násilí, agresorem nemusí být vždy muž. Velmi často vedou k utajeným kontaktům s původní rodinou. Nezanedbatelné je množství psychosomatických zdravotních komplikací u něj i u jeho partnerek. Rozumí se u té stávající i u té minulé.

Coby druhého manžela jste mohla najít i opravdového drsňáka. Svoji předchozí – zdaleka nemusí jít o první - ženu nenávidí. Děti z minulých vztahů již viděl a neví proč by se o ně měl znovu zajímat. Alimenty, nejlépe podvodně snížené, platí opožděně. Na počátku vztahu vám přesvědčivě pěje: Jen ty a já, jinak to možné už není…

Posléze se vše opakuje. Polopravda je pokud napíši: Připraví vás nejen o iluze, ale i o vkladní knížky. Pravda je, že brzy přijdete o iluze a i po dalším rozvodu budete splácet jeho dluhy.