Kontakt: email tel. 549 255 017

Mýty o střídavé péči o dítě po rozvodu

Střídavá péče rodičů o dítě po jejich rozvodu (viz zákon č.91/1998 Sb.) vyvolává emoce. Někteří lidé v ni vkládají naděje jako ve spravedlivé a nekonfliktní řešení. Jiní ji ostře kritizují. Dle nich to je úlitba mocným, byť třeba výchovně méně schopným rodičům. Někteří horují pro možnost tento typ péče nařídit. Jiní tvrdí, že bez dobrovolného souhlasu obou rodičů půjde jen o pokračování rozvodového boje o dítě. Sice v nových podmínkách a poněkud odlišnými prostředky než dříve, ale v neprospěch dítěte.

V poradenské praxi se setkáváme s řadou diskutabilních názorů, někdy přímo mýtů o zmíněném typu péče. V textu budou uvedeny některé z takových názorů i naznačená odpověď na ně. Uvedené odpovědi užívám při rozhovoru s rodiči. Vycházejí ze znalosti řady případů. Platí při patřičném přijetí dané situace oběma rodiči. Ne tam, kde i po rozvodu trvá boj.

Dítě nebude nikam patřit, nebude mít domov.
Princip „dělení se“ je dítěti vštěpován od raného věku. Výrazný je zejména u sourozenců, nicméně i jedináčci jsou vedeni k tomu, aby se dokázali rozdělit s ostatními dětmi. Bez větších problémů akceptuje fakt, že se rodiče o ně hodlají „podělit“.
Z dítěte učiníte věčného tuláka. Bude to jako ve filmu „Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Nebude vědět, kam ze školy jít.
Nepodceňujte děti a neparodujte vážné věci. Nikdo netvrdí, že střídavá péče má střídat pobyt u otce a u matky pro dítěte každý den. Týden, zejména pokud jej předchází alespoň jeden adaptační víkendový den, je obdobím dostatečně dlouhým. Název zmíněné veselohry lze pak parafrázovat např. na „Jestliže je sudý týden, jsem u otce“. Proč ne. Takto lze plánovat čas a ovlivnit program dítěte v dlouhodobé perspektivě.
Dítě přece nemůže mít dvoje učebnice, dvoje hračky, dvojí zimní výbavu atd. Je to finančně i technicky nemožné.
Možné to nesporně je. Porovnáme-li výdaje spojené s rozvodem, je podobné zdvojení jen relativně malá částka. Je nutno zdůraznit, že „možné“ zde naprosto neznamená „nutné“. Většina věcí se dá přenést, jiné ne nezbytné prostě počkají na návrat majitele.
Při dejme tomu měsíčním pobytu u otce se dítě přizpůsobí jeho výchovnému stylu a odvykne obdobnému stylu matky. A samozřejmě i naopak – nebude vědět „čí je“
Střídání po měsíci skutečně postuluje poměrně dlouhý a ne ideální interval. Za vhodnější považují střídání po týdnu. Nevím, zda následující zjištění má obecnou platnost, ale v mé praxi se zdá, že co nejdelší časový interval pro střídání péče vyžadují ti z rodičů, kteří se s daným stavem jen těžko smiřují. Jinými slovy, střídavou péči si v podstatě nepřejí. Nedostatečné ztotožnění rodiče s daným řešením situace je pochopitelně komplikací a někdy dokonce kontraindikací.
Střídavá péče je legalizací nejednotnosti při výchově. Nechci, aby mé dítě bylo v situaci, kdy jeden týden je něco černé a druhý týden je stejná věc bílá. Ve svém týdnu bude otec dítku např. vyprávět, jak jej jeho matka okradla a jak vždy byla „samý chlap“, přičemž od následujícího pondělka bude dítě slýchat, jak matku okradl děvkař otec.
Takhle by to opravdu nešlo. Stejně tak např. dítě nemůže být týráno, zneužíváno, ani vystavováno zásadním výchovným chybám. Je třeba mít jistotu přijatelných podmínek u obou rodičů. I proto nejsem zastáncem autoritativního příkazu střídavé péče. Rodiče je nutno přesvědčit o tom, že dané řešení je přijatelné.
Střídání „černé“ a „bílé“ je extrém. Jenomže žena se s naším dítětem není schopna učit matematiku (muž nemá trpělivost se s klukem učit). Nechci, aby kvůli střídavé péči dítě propadlo… Abych nezapomněla – můj bývalý tvrdí, že se mu hnusí třídní schůzky a o učitelkách se vyjadřuje nelichotivě.
Teoreticky nelze vyloučit podobný katastrofický scénář. Je však zcela nepravděpodobné, že žák připravující se kvalitně do školy jen v sudém (lichém) týdnu propadne. Tempo školní výuky není tak zběsilé, že by nebylo možno potenciální zanedbání dohnat. Na specifika obdobného extrémního případu lze učitele upozornit. Netvrdím, že všichni, ale mnozí jsou schopni k situaci přihlédnout.

Jindy lze alespoň v čase zvýšeného zkoušení a písemek domluvit i v „matčině týdnu“ konzultaci s otcem nebo naopak.

Navíc platí, že vše zlé může být k něčemu dobré. Není na škodu, pokud se dítě při přípravě do školy učí samostatnosti. Svou hodnotu má i to, pokud žádný z rodičů není pouhým rodičem na neděli. Tj. když pozná, co vše péče o dítě vyžaduje. Pokud se týče třídních schůzek, měl by je absolvovat ten z rodičů, který jejich specifický kolorit lépe zvládá. Nejednotnost rodiny a školy, jak lze delikátně nazvat např. nevhodnou kritiku vyučujících, je nešvar. Může se ovšem projevit při všech možných typech kontaktu s dítětem.
Dítě nemohu otci na celý týden svěřit. Neumí se o ně postarat, neumí vařit, prát, žehlit. Navíc je příliš zaměstnaný. Nechci, aby kvůli ješitnosti otce byl náš potomek dítětem s klíčem na krku...
Ženy často podceňují hospodyňské schopnosti mužů. Jsou jistě muži, kteří v určitých rodinných konstelacích předstírají, že nedokáží uvařit ani čaj a rozlišit při vkládání do pračky bílé a barevné je nad jejich síly. Je to jen přetvářka. Mužský způsob vedení domácnosti je mnohdy jiný než ženský. Pro dítě je ovšem cenné, pokud zjistí, že co je jiné, nemusí být vždy (podstatně) horší. Přílišnou zaměstnanost či jiné zájmy rodiče lze saturovat v týdnu, kdy nemá dítě ve své péči. V dalším týdnu obvykle lze pracovní dobu přizpůsobit školnímu rozvrhu. Navíc není nezbytné, aby péče byla časově rozdělena přesně na polovinu. Rozdělení času může být v poměru třicet ku sedmdesáti stejně jako padesát na padesát.
Je to módní záležitost související se současným otrockým přejímáním západních modelů. U nás pro to nejsou materiální ani jiné podmínky. Nikdo také neprokázal, že by střídavá péče byla tak úžasná, jak o ní někteří nadšenci píší.
Faktem je, že u nás neexistuje reprezentativní výzkum porovnávající vývoj a adaptaci dětí na střídavou péči a na svěření do péče jednoho z rodičů. Obdobné výzkumy budou vždy metodologicky problematické. Opravdu přesvědčivý by byl výsledek srovnávající obě varianty péče u konkrétního dítěte souběžně. To je pochopitelně nemožné. Rozsáhlý přehled zahraničních výzkumů srovnávajících výsledky jedné i druhé péče uskutečnil u nás např. J. Tyl. Text uveřejnil v Právu a rodině číslo 11/2006. Přehled zcela jednoznačně vyznívá pro střídavou péči. Místo vágní bagatelizace typu „v USA to jde, ale u nás ne“, doporučuji vzpomenout dnes již klasických závěrů tuzemských výzkumů pediatra V. Trnky. Původně byla jeho data zjištěna v letech 1959 -1960. Následné půlstoletí je potvrzuje. Nejvíce trpí rozvodem děti ovlivňované proti některému z rodičů, ty, jež nemají v okolí žádnou oporu, ty, které žijí s oběma vzájemně se nenávidícími rodiči v jednom byť třeba rozděleném bytě. Dále ty, jež jsou svědky násilí mezi rodiči. S rozvodem se relativně dobře vyrovnávají děti, které nejsou popouzeny proti druhému z rodičů, mají pocit bezpečí, patřičného zájmu obou rodičů o ně a ty, jež nejsou přítomny porozvodovým hádkám a sporům. Připusťme, že „lepší“ nemusí být střídavá péče, ale rodiče, kteří se na ní dokáží dohodnout.
Jakápak střídavá péče, když dítě musí přece mít jedno trvalé bydliště, jednoho lékaře, kdo z rodičů uplatní daňové zvýhodnění na dítě...
To samozřejmě je nutno vyřešit. Vše je věcí dohody a není důvod měnit to, co dobře funguje.
Neměnit co funguje… to se snadno řekne. Doteď dělám všechnu práci kolem dítěte sama. Dovedu si živě představit, jak dítě přijde od otce s rancem plným špinavého prádla a „matko vyper to...!“
Opět jedna z relativně katastrofických vizí. Podobnému vývoji lze předejít domluvou. Pokud není domluva možná a podřídit nátlaku se nechceme, nezbývá než situaci řešit konfrontačně. Prostě neprat. Povede to k zvýšeným finančním výdajům za dvojí výbavu, ale jak již bylo řečeno, v kontextu nákladů na rozvod jde jen o malou část.
O dítě se nezajímal a teď najednou chce střídavou péči. Nejde mu o děcko. Chce mi jen dělat potíže.
Hierarchie hodnot se časem, okolnostmi a kontextem situace mění. V žebříčku životních událostí, jež mohou vyvolat stres, je rozvod vždy na některém z čelných míst. Stres vzniká i u toho, kdo rozvod převážně zavinil a může postoj k dítěti změnit. Ledasčeho si v životě začneme vážit až v situaci ohrožení. Samozřejmě ani motiv „dělat potíže“ nelze a priori vyloučit. Známá právní zásada ale říká: „V pochybách ve prospěch obžalovaného...“ Přinejmenším pochyby o „motivaci snahou dělat potíže“ je možno mít vždy. Připouštím zcela ojedinělé výjimky. Ty potvrzují pravidlo.
Je to přesouvání rodičovských problémů na dítě. Dříve mnohá manželství spolu zůstávala kvůli dětem, i když se o tom příliš nemluvilo. Střídavá péče tuto brzdu rozvodového chování ruší.
Skutečnost, že pro dítě je nejlepší žít v úplné, harmonické rodině je mimo diskusi. Na druhé straně si netroufám říci, že by rozvod byl vždy nepřijatelným řešením nastalé situace. Nechci ani demagogicky tvrdit, že střídavá péče je nejlepším ze všech špatných řešení situace dítěte po rozchodu rodičů. Je to ale řešení přijatelné. Děti je přijmou, pokud je přijmou rodiče.