Kontakt: email tel. 549 255 017

Nejprve šikana potom mobbing?

K dvojici negativních jevů zmíněných v titulku je ještě možno dodat domácí násilí. Ve všech třech případech jde o sociálně patologické jevy právně postižitelné. Na straně druhé bývají hranice mezi tím, co ještě je a co již není společensky tolerováno v dané oblasti, poměrně vágní. Pachatel má značný prostor k výmluvám a racionalizacím toho, co se stalo. Oběť bývá pod tlakem okolí. Požaduje se po ní nebýt udavač, jednat „kamarádsky a velkoryse“, tj. věci nerozmazávat. Zdaleka ne všechny projevy daného typu jsou řešeny na oficiální úrovni. Mnohé jsou z různých důvodů těžko řešitelné a to i proto, že chybu oběti lze zveličit a chybu tyrana relativizovat. Tím spíše jsou tyto jevy nebezpečné a spolu s jinými vytvářejí nebezpečí podprahové kriminality.

Z psychologie bezpečnosti práce je známo, že u určitých osob existuje tzv. sklon k úrazům. Traduje se například, že 4 % řidičů způsobí 36 % nehod. Podrobnější statistické rozbory tento údaj uváděný již mnohá desetiletí zcela nepotvrzují. Za prokázaný fakt je ovšem možno považovat to, že určité osobnostní typy mívají častěji ať již zaviněné nebo nezaviněné nehody na pracovišti. Mezi tradiční a ověřené zjištění tohoto typu patří například zdravotnické konstatování – počet úrazů není rozptýlen mezi členy dané skupiny náhodně. Je pravděpodobnější, že úraz postihne některé osoby oproti osobám jiným. Z těchto výzkumně podložených údajů snadno vyplynula manažerská úvaha: Odstranit úrazy a havárie tím, že budou z pracovních kolektivů vyřazeni nehodáři. Nemuselo jít o drastické řešení výpovědí. Řešením se jevilo i pouhé převedení na jinou, méně riskantní práci.

Za pokus to stálo a zjistilo se, že složité věci nemívají takhle jednoduchá řešení. Odešli původní a objevili se noví nehodáři. Výsledkem pak bylo kritické zhodnocení tzv.úrazového syndromu. Odborníci usoudili, že žádná „negativní věštba“ ve smyslu „tento člověk bude mít problémy“ neexistuje. Co však existuje, je situační a osobnostní připravenost ke komplikacím. Ve skupině se obvykle najdou lidé přitahující problémy v souvislosti se svoji osobní historií a způsoby chování víc než druzí.

Tato z dnešního pohledu věčně zelená zjištění ožívají v souvislosti s výzkumem obětí školní šikany nebo pracovního mobbingu. Pro školu nebo pro pracoviště je nepříjemné připustit, že by v počestné instituci mohly existovat podobné praktiky. Pod proklamací objektivity se zde objevuje ne vždy zcela vědomá tendence nechat co největší podíl viny na „nehodáři“, na objektu nevhodného zacházení. To zcela koresponduje se současnými kritickými reakcemi některých osob jak na stávající postih domácího násilí, tak i na úvahy o zákonném zákazu tělesných trestů v rodině.

Z poměrně nedávné minulosti pochází názor, že obětí šikany a mobbingu se zákonitě stávají ti, kdož se nějak odlišují. Svoji odlišností jsou nápadní, přitahují pozornost, provokují. Co je jiné, může být v mnoha případech ostatními vnímáno i jako směšné nebo dokonce nebezpečné, ohrožující klid, tradici, stabilitu. Podobný handicap odlišnosti má namátkou výrazně starší (mladší) mezi mladšími (staršími), nápadnost může být dána pohlavím, pohlavní orientací, rasovým původem, náboženstvím, způsobem mluvy včetně přízvuku a slangu, ale naopak i řeči úzkostlivě spisovné. Provokovat mohou zvyky a obyčeje nezřídka související s přesvědčením, oblečení atd. Prostě tím, že dotyčný nějak vybočuje. Ono vybočení může být jak ve sféře mravně neutrální (např. pohlaví, rasa), tak ve sféře mravně pozitivní a samozřejmě i negativní. Co je dobré, lze v souvislosti s mobbingem znevážit a bagatelizovat. Co je špatné, lze naopak zvýraznit.

Dle současných psychologických výzkumů se zdá, že cesta směřující k hledání odlišnosti jako základního stigmatu oběti není ta pravá nebo přinejmenším není jediná. Jejich vliv je doplňkový. Nejpodstatnější naopak jsou na první pohled méně zřejmé, ba dokonce nenápadné osobnostní rysy. Optimálním terčem pro trápení jsou lidé podceňující se, trpící malým sebevědomím, pramálo asertivní, spíše introverti, těžko snášející kritiku. Jde o osoby v pravém slova smyslu zakřiknuté, nesnášející křik a silná slova. Jsou to lidé tolerantní, z rodinné výchovy zvyklí hledat chybu především u sebe. Bývají optimisty přesvědčenými, že lidé jsou v zásadě dobří. Jaksi „nechápou“, že by si někdo na ně mohl bezdůvodně zasednout. Pro své tyrany hledají různé omluvy. V rámci párových aktivit je důležitá tzv. kompatibilita, vzájemné doplňování se. Tyran a týraný jsou, pomineme-li někdy až hrůzné souvislosti, svým způsobem přímo ideální dvojice. První si žádnou vinu za své chování nepřipouští, ba ji rázně odmítá a připisuje druhému. Ten jí mnohdy přijímá nebo alespoň částečně hledá u sebe.

Zdá se, že výše zmíněný popis osobnosti týraného a určité pseudo- kompatibility v jeho chování vůči tyranovi vysvětluje i mnohé konstelace v rámci domácího násilí. Mimo jiné to potvrzuje i nezbytnost práce s týranými. Nestačí jim jen sociální podpora. Je nutné zaměřit se i na jejich psychiku, zvyšovat jejich sebevědomí, schopnost asertivního projevu a naopak snižovat sklon k pocitům viny. Na druhé straně z psychiky takto handicapovaných vyplývá, že aktivně nebudou psychologickou pomoc vyhledávat. Pouhá nabídka pomoci zde nestačí. Je nutno jemně a systematicky přesvědčit o její potřebnosti.