Kontakt: email tel. 549 255 017

Hyperaktivní dítě a rodiče

Na internetu se v lednu 2011 objevila zpráva o týrání malého školáka v Brně. Těžce podvyživený chlapec byl hyperaktivní. Rodiče jej „ukázňovali“ bitím a nadávkami. Vytvořili pro něj mučící boty. Přilepené připínáčky a špendlíky mířily přímo na šlapky nohou. Hoch v obuvi, snad přijatelné pro fakírskou produkci jogína, musel chodit i dvě hodiny denně. Úvahy čtenářů na internetu se alespoň v prvním období po odhalení causy zaměřily na míru (zanedbané) zodpovědnosti institucí určených k vzdělávání a ochraně dětí. Okrajově se objevily i zmínky o sadismu a primitivních osobnostech nesporně krkavčích rodičů. Ani v nejmenším nechci sadistického otce či matku omlouvat. Bráno tzv. selským rozumem se obžaloba oné dvojice pro týrání svěřené osoby jeví jako jasná. Případ se běžné optice vymyká. Nelze srovnávat nesrovnatelné.

Nicméně bezprostředním podnětem k napsání tohoto článku bylo konstatování vyšetřovatelky PČR: „Týrání začalo, když chlapec nastoupil do první třídy a matka jej přestala zvládat.“

Pocit „nezvládám“ bývá u rodičů hyperaktivních dítek častý. V psychologické praxi jsem se setkal se stovkami otců a (to častěji) matek, kteří trpěli specifikou jejich mimo jiné i hyperaktivního dítěte. Zdaleka ne ojediněle jsem slyšel o obvykle mužské, málem až fobické hrůze z návštěvy třídní schůzky u synka. Dotyční se po schůzce ve škole vrátili domů s pocitem pobytu na pranýři. Někteří opilí, jiní vzteklí, další depresivní. Mnozí proklamující „Tam víckrát nejdu!“ Všichni znechucení.

Znám deníčky i žákovské knížky červenající se díky barvě zapsaných poznámek typu: „Vyrušuje, pokřikuje v hodině, zabývá se vším možným, jen ne tím, co je probíráno v rámci výuky. Houpá se na židličce přes opakovaný zákaz. Hlásí se, i když neumí, pokřikuje. Z plnící tužky si udělal dělo a papírové náboje střílel, místo aby psal. Vysvětlete prosím synovi, že v rámci vyučovací hodiny má dělat jiné věci, než opakovaně zhasínat světlo a při tom kvokat.“

A kdyby jen tyhle texty. Též „Vyskočil z otevřeného okna na ulici a jen zázrakem se mu nic nestalo.“

Po seznámení s obdobnými sděleními jsem se rodičů ptal: „Vzpomeňte si, co se dělo, když jste s ním jako s malým šli na procházku a široko daleko byla jen jedna jediná louže...“ „Tak to do ní určitě spadl….“ byla odpověď, na kterou se dalo vsadit.

Čtenář, který si povšiml výrazné převahy mužského rodu v rámci popisu daných problémů, se nemýlí. Poměr takto stigmatizovaných chlapců a dívek bývá sice uváděn 3:2 nebo 2:1, což není tak velký rozdíl, ale projevy a výstřelky chlapců bývají nápadnější. Celkové zastoupení v populaci není zanedbatelné. Hovoří se o 2-12 % školáků, dle přísnosti použitých kriterií.

Léta psychologové optimisticky tvrdili: „Až mu bude patnáct let, zklidní se. Situace se zlepší, nervová soustava dítka dozraje, je třeba vyčkat.“ K jistotě má taková prognóza dosti daleko. Nejeden dálkový student původně z hadích ocásků je schopný systematicky studovat až po čtyřicítce. Nejeden třicetiletý „taťka od rodiny“ se chová, jakoby neměl žádné závazky. Kdysi býval instabilní ve škole. Nyní je nestabilní eroticky.

V lepším případě bývá po čtyřicítce v tomto směru lépe. V horším… raději nemalovat čerta na zeď. K nápravě situace bývají třeba spíše desetiletí než jen jeden rok. Muži i ženy spadající v mládí do spektra chování v rámci syndromu hyperaktivity se rozvádějí častěji než ostatní. Častější bývá i jistá těkavost v navazování erotických a sexuálních vztahů, jedním slovem promiskuita.

Lehká dětská encefalopatie (LDE), klasický název pro neklidné, roztěkané, nesoustředěné, po pohybu toužící, leč nepříliš šikovné děti, byl poprvé použit roku 1940. Od sedmdesátých let minulého století je užívána modernizovaná podoba názvu – lehká mozková dysfunkce (LMD).

Následovala rozličná další označení. Dnes se nejčastěji mluví o poruše aktivity a pozornosti event.o hyperkinetické poruše chování. Ve shodě se současnou mezinárodní nomenklaturou je zkratka ADHD. V českém překladu značí první písmena anglického syndrom deficitu pozornosti a hyperaktivity.

Charakteristický je neklid a porucha pozornosti. Odborně řečeno „neschopnost selekčního procesu zaměřujícího pozornost k nejpodstatnějším informacím“. Dítko s jistou nadsázkou „vnímá vše“, neumí si vybrat. S tím souvisí určité psychické napětí. To se nejlépe redukuje pohybem. Básník dí „co krok to skok!“ To zde neplatí. S nadsázkou ale platí „co krok to zranění“ neb míra nešikovnosti a pohybové zbrklosti je velká. Dítka popuzují okolí. Jsou neukázněná a zlobivá. To ovšem souvisí s emoční labilitou, nadměrně emoční reakcí na pocity nudy. Typická je i zbrklost – „napřed jedná a pak teprve myslí.“ Posléze je třeba i zděšen tím, co provedl, ale to již bývá na změnu pozdě. Složité je to i s dříve hojně užívaným pojmem „zapojení do kolektivu“. Děti tohoto typu po kamarádech touží, chtějí být vrstevníky přijímány. V tomto směru mívají smůlu. Koho by také lákal nešika pro labilitu nálad přezdívaný „Semtex“nebo „Nervák“. Reakcí na odmítání vrstevníky a na neschopnost být hvězdou sociálních skupin je šaškování, negativismus, drobné i větší provokace. Chybí i odhad času a časových vztahů vůbec. Řeknete: „Můžeš se jít proběhnout, ale za hodinu se vrať.“ Dítě vnímá jen první část věty, ale i kdyby vnímalo i druhou, časový limit neodhadne a na hodinky se podívat zapomene.

Úprava písemných prací je zlý sen. Poměrně časté jsou tzv. mimointelektové poruchy čtení, psaní, počítání – „dys...“

Klinický obraz popisovaného syndromu má na první pohled dvě zcela odlišné varianty. O „živém stříbru“ a „dětech z hadích ocásku“ hyperaktivního typu již bylo hovořeno. V daném rámci však existují i děti hypoaktivní. Působí jako líné, jakoby bez zájmu, těžkopádné. Než se pustí do školní práce, je konec vyučovací hodiny.

Žádná instituce nemůže za trápení s hyperaktivními ba ani s hypoaktivními. Škola hraje spíše roli katalyzátoru. Běžní rodiče si (nejen u těchto dětí) odechnou o prázdninách, kdy nemusí řešit stížnosti z výuky. Pokud je alespoň průměrně ambiciózní, školní problémy jejich potomka je vyvádějí z míry. Mají o něj vcelku oprávněné obavy i vzhledem k době po ukončení školní docházky. Namátkou pro ilustraci. V souvislosti s existencí tzv. dluhových pastí je zdůrazňována nezbytnost bedlivého pročtení každé smlouvy včetně nenápadných částí takového textu psaných těmi nejmenšími písmeny. Představa, že by tak učinil byť již zletilý člověk, u něhož kdysi diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci, není reálná.

Tento člověk je složitý člen rodiny. Někdy je nadměrně izolován, jindy až příliš chráněn. Poměrně často se dostává do role obětního beránka. Kdyby se jen dokázal změnit, kdyby s ním nebyly pořád opakované starosti, byl by svět jako květ. Jak to již u obětních beránků bývá, když se problémy s nimi vyřeší, nastanou v rámci rodinného systému další – jinde a jiné.

Jak chránit dítě před tím, aby nebylo postiženo zbytečně mnoho

Tresty zde nepomohou. Sadistické postupy děsí. Obviňovat se z neschopnosti a mučit sám sebe, to je též k ničemu. Jak zahánět eventuální úvahy o výchovné impotenci?

Mezi osvědčené postupy patří:

Nadace Naše dítě vyhlásila pro týraného Dominika veřejnou sbírku. Záležitost nebyla nijak masově propagována. Přesto se za 3 povánoční týdny sešlo víc než milion korun. Obdivuhodné! Se soucitem by mělo do veřejného mínění vstoupit i patřičné poznání. Je třeba vědět, že i správně vychovávané hyperaktivní dítě prostě bývá nadměrně aktivní. To se projevuje tzv. zlobením, nekázní, zbrklostí, slovními i neverbálními zvukovými „úlety“, pitvořením se atd. Komentovat to na adresu již tak dosti utrápených průměrných rodičů stylem: „To nedokážete toho kluka zvládnout?“ je nevhodné. Jidiš má pro tento druh trapných, nepoučených a ke kontextu nepřihlížejících chyb specifický název „chucpe“.

Zodpovědný rodič mezi mlýnskými kameny

Zodpovědný, seriózní rodič to se svým encefalopatickým potomkem snadné nemá. Na jedné straně jej trápí problémové chování dítěte, na straně druhé obviňuje i sám sebe. Co když něco při výchově zanedbal, na něco kladl malý důraz a něco přecenil? Další z „mlýnských kamenů“ se jmenuje dědičnost a anamnéza. Zvláště v mužské linii mnohdy platívá „jaký otec (před lety), takový syn (nyní)“. Pohled očima životní historie připomíná možnou souvislost s horším psychickým stavem matky v raných fázích vývoje plodu, na obtíže při porodu a brzy po něm. Souvislostí je však nepřeberně. Třeba s častými záněty středního ucha brzy po narození. Málem všechno to může souviset se vším. Záchranným kruhem mezi mlýnskými kameny kritiky mohou být výchovné rady jak takto problémovým dětem pomoci. Generacím po dlouhá léta pomáhaly tzv. Matějčkovy letáčky. Tj. souhrn doporučení pro rodiče i učitele napsaný Zdeňkem Matějčkem a vydávaný v minulosti opakovaně někdejším Ústavem zdravotní výchovy a různými poradnami. Mimo jiné doporučují klidný přístup k dítěti, povzbuzení, pochvalu i za maličkosti. Dbát na to, aby se dítě něco nenaučilo špatně, předcházet jeho chybám. Odnaučování chybného jde jen těžce. Upravit podmínky pro učení. Stůl, kde se píší úkoly, by neměl být u okna. Vhodný výhled je do stěny. V kuchyni je pro učení příliš rušno. Zlatá zásada je „málo a často“. Deset minut relativně soustředěné práce je pro tyto děti dost. Využívat se má zájmů, vědět, že pohyb je lék. Tresty za neklid jen situaci zhoršují. Zabránit pocitům nedostačivosti. Deptání nepomůže dětem ani rodičům. Spolupracovat se školou. Vy rodiče i oni učitelé to máte těžké. Společně si můžete uvědomit, že ani ono dítě to nemá snadné. A podporovat se vzájemně.

Věřte, zázraky se nedějí, ale soubor naznačených rad pomáhá. A to i tehdy, pokud dítě nepatří mezi: LDELMDMBDMMDADDADHD, což jsou zkratky označující v posledních 70 letech děti z hadích ocásků.