Kontakt: email tel. 549 255 017

Obranné mechanismy v rámci asociálního chování mládeže

Dlouholetý ředitel věznice v Kuřimi Dr. Mezník říkával, že ve zmíněném ústavu byli, jsou a zřejmě i budou samí nevinní… alespoň ve vlastních očích. Velmi pravděpodobně nejde jen o kuřimské specifikum. Na druhé straně tendence nepřiznat si ale naopak výmluvami zdůvodnit svá pochybení se pochybuje i u řádných, nikdy netrestaných lidí. Zaznamenat ji lze již v relativně raném věku.

Náhled na eventuální nevhodnost vlastního chování nepatří obecně k silným stránkám lidstva. Pokud si lidé obecně nepřijatelné chování připustí, pak mají tendenci bagatelizovat jeho rozsah, význam i nebezpečnost. Prachobyčejné trestné činy s málem polehčujících okolností se v jejich osobním hodnocení stávají v nejhorším případě jen jakýmisi kavalírskými delikty.

S. Freud psal v této souvislosti na počátku dvacátých let minulého století o obranách, které využívá lidské Ego v konfliktních situacích, které mohou směřovat k neuróze. Obrana může být vyvolána úzkostí podmíněnou pudovou tenzí, eventuálně tzv.špatným svědomím, ale i reálným nebezpečím. Zjednodušeně lze tyto mechanismy vnímat jako hry, které hrajeme sami se sebou, abychom neporušili zidealizovaný obraz o sobě samém. Anna Freudová věnovala obranným mechanismům knihu vydanou poprvé roku 1937. Uvádí v ní obranné mechanismy regrese, vytěsnění, reaktivní formaci, izolaci, odčinění, projekci, introjekci, obrat proti sobě a sublimaci. Posledně jmenovaný mechanismus sublimace je na rozdíl od předchozích kýženou známkou normality a cílem mnohého terapeutického působení. Primitivní pudová energie je jedincem transformována natolik, že se vybíjí v nepudových formách chování. Lze tu pak hovořit o desexualizaci a deagresifikaci. Nejde jen o nabízející se souvislosti typu agresivní impulsy zvládané díky boxu. Souvislosti mohou být skrytější a pro laika v psychoanalytickém uvažování stěží přijatelné. Např. intelektuální zvídavost jako transformace voyeurství. A. Freudová po celý život zaměřená především na psychoanalýzu dětí vysvětluje blahodárnost sublimace jako faktoru, který infantilním konfliktům, které byť by jinak vedly k poruchám chování, poskytuje sociálně přijímané, obecně kladné řešení. Toto základní vysvětlení zůstává, byť počet popisovaných obranných mechanismů časem roste. Patří mezi ně:

Racionalizace

Mechanismus, kdy si pro své ospravedlnění musím najít racionální a nenapadnutelné důvody nebo motivy k tomu, abych mohl udělat to, co chci ale „neměl bych“. Nebo důvody, které mi umožní neudělat to, co se mi nechce, nebo to neumím.

Příklady:

  1. nechci být doma, životní styl a věčné požadavky rodičů „uč se“, jsou mi nepříjemné – tak začnu zůstávat venku déle, najdu si partu, kde nehrozí důraz na školní výsledky. Vše mohu samozřejmě zdůvodnit – rodiče mne nechápou...
  2. nechce se mi chodit na angličtinu – nemám čas, angličtina mi bezprostředně k ničemu nepomůže, nejsem nadaný na jazyky
  3. student neudělal zkoušku – neměl jsem čas, musel jsem si přivydělávat nebo třeba zajišťovat opravu v bytě (sice jen poslední dny a na zkoušku jsem měl 3 měsíce, ale... )

Racionalizace je o to složitější ba přímo rafinovanější, že mnohdy si racionalizujeme věcmi pravdivými. Často je takto využíván a zneužíván rodinný rozvrat, vyrůstání „bez lásky“, střídání nových tatínků či maminek. Vážné věci bývají co do nevyhnutelnosti dopadu nadhodnocovány, přeceňovány a zbytečně absolutizovány. Jde o obelhávání sebe sama byť třeba podpořené racionálními argumenty

Kompenzace

Pokud nešikovný mladík bude vynikat ve studiu, jde o pozitivní kompenzaci. Obdobně kladně může vyznít i opačná situace, pokud ten, komu nejde škola, se zaměří na sport. Jsou ovšem možné i negativní kompenzace – nevynikám ve škole, „vyniknu“ tedy různými formami nevhodného chování.

Mechanismus kyselých hroznů

Stanovím si cíl. Nedaří se m jej dosáhnout. Je pro mě obtížné si přiznat, že jsem se přecenil nebo spletl, eventuálně i prohrál. Byl by to velmi nepříjemný zážitek Mohl by vést k výrazným depresím a pocitům neúspěchu. Já si ale raději namluvím, že ona hodnota, o kterou jsem původně velmi usiloval, vlastně žádnou hodnotou není.

Příklady:

  1. Nemám žádné vzdělání – není o co stát – učili mne tam samé hlouposti...
  2. Dívka mne nechce – stejně je nějaká divná – ostatně ženským nelze věřit.
  3. Peníze prohrané v kartách – peníze nejsou všechno, hlavně, že jsem zdravý. Nestačí? Lze i přitvrdit. Peníze jsou zkáza lidstva. Vlastně je ani nechci mít.
  4. Podobně se snažím získat pozornost negativním způsobem (chlubím se, že jsem dostal největší trest ) – opět mechanismus, který mě naučili obvykle v dětství – nedostalo se mi pozornosti, když bylo všechno v pořádku – nikdo si mě nevšímal... bylo mi smutno, začal jsem zlobit, řvát, plakat, rozbíjet, padat – a už u toho byli všichni. ... ptali se, trestali, pečovali... i špatný kontakt je lepší než žádný... Jinými slovy je pro dítě lepší když jej rodiče trestají, bijí, zesměšňují než kdyby si jej nevšímali vůbec.

Vytěsnění

Mám silnou zátěž, se kterou si opravdu nevím rady, cítím se ostudně, poníženě, zavrženíhodně. . . prostě jakkoli negativně. Proto onu příčinu jednoduše vytěsním z vědomí do nevědomí. Výsledek je ten, že o ni „opravdu“ nevím, zapomněl jsem, co se stalo. Kdyby mi někdo něco podobného naznačil – do krve se s ním pohádám, že to tak není.

Příklady:

  1. Nenávidím svou matku.
  2. Bojím se, že budu alkoholik.
  3. Dopustil jsem se znásilnění.
  4. Jsem ochoten pohádat se do krve, že ono trauma nepřichází v úvahu. Prostě to není, neexistuje a nemůže to tak být. S matkou se hádám jen proto, že je hysterka, piji jako všichni ostatní a možná ještě méně. Ta žena mne provokovala, určitě to vlastně chtěla.

Percepční obrana

„Kouření je to, po čem mohou ostatní kuřáci onemocnět rakovinou...“ obdobně „já špatně nedopadnu, neboť vymyslím dokonalý zločin“. Snížení citlivosti, zkreslení a bagatelizace informací, které budí obavy a o které nestojíme.

Přesun

Přesunu své negativní emoce na jiného člověka – na dceru, na děti ve škole, nespravedlivé učitele, na psa, na řidiče protijedoucího auta... Závist a touhu po penězích, to u sebe nenacházím. Jen ti dnešní zbohatlíci provokují svým nepoctivě nabytým majetkem.

Ztráta paměti

prostě zapomenu na to, co jsem udělal, vymažu to z paměti. ... modifikací je také výběrová hluchota nebo slepota – nevidím, co vidět nechci. Přeslechl jsem, co mi řekl učitel ve škole či ředitel v práci... bylo to opravdu hodně nepříjemné...

Projekce

Připisování svých vlastních vlastností druhým lidem – někdy kladných, mnohdy ovšem záporných. Předmětem projekce bývají nejčastěji vlastní nepřijatelné agresivní impulsy a sexuální fantasie promítané do partnera. Posledně jmenované mohou být základnou žárlivosti. Projekce může být i pozitivní. Soudím o sobě, že jsem dobrosrdečný a nikomu bych neublížil – všichni jsou přece takoví. To je samozřejmě varianta naivní, ale svým způsobem sympatická. Faktem ovšem je, že takto projikují některé značně lehkomyslné oběti trestné činnosti.

„Jsem darebák a mým cílem je stoupat přes mrtvoly…“ Kdepak já, nejsem přece horší než ostatní. Dnes je člověk člověku vlkem. Já jsem lepší, než jsou oni, ale na hrubý pytel hrubá záplata. Prvky projekce lze najít i v přístupu „já za to nemohu, to parta, musel jsem, jinak bych v ní neobstál…“

Když jiným připisuji své negativní vlastnosti, mohu je oprávněně kritizovat, můžu se zlobit, pomlouvat – to vše bezpečně – neohrozím sám sebe. Trestám za své chyby druhé a ještě se mi přitom uleví. Při nadávání a pomlouvání, stěžování si vlastně pořád mluvím o sobě. . .

Introjekce

Přijetí určitých názorů a postojů, které sám původně nemám, ale mají je ti, s nimiž se chci identifikovat. Nemusí jít o jednání hluboce promyšlené. Příkladem může být převzetí několika frází o „bílé rase“ mladíkem, jemuž imponuje oděv a fyzická síla skinheadů. Existuje i pozitivní varianta, v níž si mohu imponující osobu reprezentující určitou skupinu idealizovat převzetím jejich filosofických či politických postojů.

Odčinění

Do rámce toho obranného mechanismu patří pomoc, omluva, finanční odškodnění, rehabilitace a další více či méně reálné formy nápravy situace. Patří sem ovšem i magické rituály vnucujících se myšlenek. Postižený vykonává nepříjemné nebo jinak náročné úkony, aby „napravil“ své nevhodné chování nebo myšlenky eventuálně odvrátil pomyslnou pomstu. Takto je možno např. jít do školy jen po sudých kachličkách, trápit se hladovkou atd.

Projektivní identifikace

Termín zavedla další z dětských psychoanalytiček Melanie Kleinová. Jde o chování, jímž ovlivňuji protějšek, aby byl takový, jaký předem předpokládám, že bude. Učitele lze arogancí vypěnit do poslední mydlinky a pak se utvrdit v tom, že je nespravedlivý. Podobně lze vyprovokovat policistu nebo namátkou třeba adoptivní rodiče.

Intelektualizace

Dle A. Freudové jsou nadměrné úvahy o opravdové lásce či o smyslu života v mládí formou obrany před pudovým tlakem. Intelektualizovat lze ovšem i mnohem primitivněji. Porovnáme-li dejme tomu „vykradenou trafiku“ s činy špičkových tunelářů a dalších podvodníků, pak je „pár cigaret“ vlastně maličkost. Je tudíž vlastně nespravedlivé, že stát, který nedokáže dostat za mříže ony „velké ryby“ trestá za zlomek trestné činnosti.

Štěpení, rozštěp

Jde buď o růžové nebo naopak černé brýle. Postižený vnímá sebe nebo druhé lidi buď jako bezchybné osoby „bez bázně a hany“ nebo jako lidské zrůdy. V druhém případě odmítnutým nepřizná ani špetku pozitivního. Pozitivní varianta štěpení se projevuje např. naprostou idealizací asociální party. Formou negativní varianty je např. rčení „nevěř nikomu komu je přes třicet“. U sebepoškozujících mladých lidí může dojít ke štěpení mezi pozitivním self (myšlenky a city) a záporným self (tělo).

Reaktivní výtvor

Chování člověka je opakem jednání, které je pro něj lákavé, ale snaží se je zvládnout, odstranit a vytěsnit. Tento „výtvor“ překrývá pravé ledví. Stačí poněkud mimořádná situace – alkohol, asociální nabídka, kterou je těžko odmítnout – a z přísného strážce mravů a kritika úpadku společnosti se může stát pachatel trestné činnosti.

Agování

Postižený jedná v afektu, aniž by jakkoliv domýšlel následky, eventuálně se zabýval úměrností své reakce. Jde o rozbíjení předmětů ve vzteku, různé formy riskantního chování včetně promiskuity, experimentace s drogami, ale např. i zneužívání dětí. V této souvislosti se hovoří o „trvalém hněvu“, který si do života odnášejí citově deprivované děti.

Regrese

Postižený se vyhýbá úzkosti návratem k chování odpovídajícímu nižší vývojové úrovni. Zločinné chování pak může prezentovat jako nevinou hru. Nemusí si připouštět zodpovědnost. Někdy souvisí i s obraným mechanismem nadměrného sebeobviňování, čímž je přivolávána lítost a pomoc okolí.

Sebeobviňování

Je „útokem proti sobě“ – agrese se zdánlivě zcela jednoznačně obrací proti sobě. Dotyčný se obviňuje, kaje a žádné sebeponížení mu není dost velké. Vyrovnává se tak s pocity viny. Tímto způsobem si ovšem také zajišťuje toleranci a pomoc okolí. Jde o řešení situace teď a nyní, např. tak jedná mnohý závislý na alkoholu v kocovině. Ani „slzy lítosti“ ovšem nejsou zárukou abstinence. Mechanismus může být sycen mimo jiné i situační depresí. Je třeba jej důsledně odlišovat od deprese jako nemoci. Ta je trvalejšího charakteru a postrádá teatrálnost.

Přehnaná reakce

Obecně vzato jde o projevy zvýšené citlivosti a nadměrné reakce na určitý podnět, ať již situaci nebo chování konkrétní osoby. Obvykle mechanismus obsahuje prvek trestu. Mladistvý např. po běžném nedorozumění s rodiči utíká z domova, předčasně ukončí studia.

Identifikace s agresorem

Dítě prožívající období vzdoru přebírá gestikulaci i tón matčina „ne“, čímž si zajišťuje ventil pro vlastní agresivní pocity. Prvky této identifikace jsou i v tradici „mazáků a bažantů“. Mladší se identifikují s nevhodným chováním starších a praktikují je, jen co přijde jejich čas. Mechanismus obdobně jako mnohé jiné pomáhá kompenzovat úzkost. Zjevné je to např. v tragickém případu z dějin holocaustu. V ghettu v Lodži působilo jen malé množství příslušníků SS. Veškerou špinavou práci, včetně přeplňování vagónů vezoucích vězně na smrt konali mladí příslušníci židovské milice. Byli to vězni jako ostatní, nosili holinky a stylizovanou uniformu připomínající uniformu SS. Místo zbraně nosili a hojně užívali obušky.

Závěr

Pokud chceme poznat sebe sama, jakož i druhé lidi, jakož i pochopit rozličné motivy, je třeba porozumět obranným mechanismům a přihlížet k nim.

Literatura

Freudová A : Obranné mechanismy. Portál Praha 2006

Kaščáková N. : Obranné mechanizmy z psychoanalytického, etologického a evolučno-biologického aspektu. Vydavatelstvo F , Trenčín 2007.

Šimánková D., Novák T.: Pravda a lež v partnerství. .Grada Praha 2007