Kontakt: email tel. 549 255 017

Děti s výchovnými obtížemi

V rámci výchovných obtíží u dětí školního věku se setkáváme se značně různorodou klientelou i terminologií. Spadá sem na jedné straně jak poněkud nesoustředěný, na nástup do školy nedostatečně připravený žák, tak i relativně protřelý delikvent, pachatel loupeží.

V minulosti byly tyto děti nazývány značně různorodě. Namátkou lze uvést termíny mravně abnormální (Chlup 1908), mravně vadní a povahově abnormální (Hlava 1930), těžko vychovatelné děti (Gaňo, Rehuš 1953, Hvozdík 1966), děti depravované (Kolaříková 1957) děti výchovně zanedbané (Olejár 1966), děti společensky málo adaptované (Richard 1960, Fau 1963) atd. K výčtu lze dodat, že pojem depravace znamená mravní narušenost až zpustlost na rozdíl od deprivace, což je označení pro strádání.

Sociální okolí tyto děti charakterizovalo a dodnes mnohdy charakterizuje např. jako hrubé, surové, neposlušné, negativistické, nepozorné, bez zájmu o školní výuku, neschopné zařadit se do kolektivu, podivínské, psychopatické, stále vyrušující, divoké, lhostejné, drzé, obtížně vychovatelné, projevující antisociální postoje. Lidově se často hovoří o darebácích. Vesměs jde o pojmy nejasně a nepřesně definované, široké a dítě negativně značkující. Nelze se tedy divit snaze o zpřesnění běžné terminologie. Jen malé procento z těchto dětí má psychiatrickou diagnózu. Její sdělování je navíc omezeno lékařským tajemstvím. Není vůbec lhostejné, jak o problémových dětech mluvíme. V této souvislosti se lze odvolat na psychologický jev – tendenci splnit předpověď. Projevuje se u dětí i dospělých jak v pozitivním tak i v záporném slova smyslu. Zjednodušeně řečeno – bude-li o sobě žák často slýchat, že je darebák, mravně vadný, výrazně se zvyšuje pravděpodobnosti, že se takto bude v dalších obdobích života chovat. Mezi povrchní mýty patří tvrzení, že problémové děti nejsou ctižádostivé. Jsou, jenže po svém. Rády hledají ve svém okolí i smyšlené nebo značně nadsazené příčiny, proč nemohou vyniknout v pozitivním slova smyslu. Zbývá jim takřka bezbřehá negativní sféra.

K tomu přispívat samozřejmě nechceme, byť by šlo jen o neobratnou terminologii. Na druhé straně „darebáctví“ zůstává „darebáctvím“. Nazývat je třeba projevem značného temperamentu, osobnostním či sociálním specifikem či explozivní tvořivostí, není řešením.

Dále uvedeme několik pojmů, jejichž užití připadá v úvahu v rámci popisu či hodnocení chování dětí s výchovnými obtížemi.

Poruchy a závady chování

Jde o obecné označení problémového chování. Obvykle počínají nedostatky již v mladším školním věku v přizpůsobení na školu, typický je vzdor, agresivita, nekázeň, odmítání výchovného režimu. Ve druhé fázi, ve středním školním věku agresivita roste, objevuje se sabotování a aktivní narušování výchovného režimu, krutost, šikana vůči mladším dětem i zvířatům, vyskytují se krádeže, drobné podvody. Ve třetí fázi na sklonku školní docházky lze mnohdy hovořit o prokazatelně kriminálním chování. Tj. takové chování, jež by ve starším věku bylo trestně stíháno jako zločin. Ve větším množství se objevují dříve ojedinělé útěky z domova, masivní záškoláctví. V rámci sexuálních závad se lze nadít i aktivního vyhledávání partnerů s prvky agresivity. U pasivního přístupu je patrný naprostý nedostatek zábran.

Zajímavým pokusem jak postihnout různorodou oblast nesprávných návyků svými důsledky směřující k lehkým poruchám chování je brněnskými psychology (Smékal, Bárta, Kohoutek, Kolaříková) zaváděný a užívaný termín dificility. Ve Smékalově pojetí, které další výše zmínění autoři rozvíjejí, jde buď o nevhodně vytvořené, nesprávné vědomosti, dovednosti a návyky, nebo naopak nevytvořené vhodné vědomosti, dovednosti a návyky. To vše v důsledku nevhodných, patických vlivů prostředí. Důraz je kladen na sociální vlivy včetně didaktických deficitů, ale nejen na ně. Dificilní chování může být reakcí na tělesný defekt, nešikovnost, nedostatečnou znalost jazyka onemocnění, v podstatě na jakékoliv trauma včetně pocitů méněcennosti nebo naopak na přehnané sebevědomí. Pokud bychom dificilitu poměřovali pojmem depravace (mravní narušení), šlo by o mimořádný, velmi vyhraněný a specifický případ.

Těžiště práce s dificilním dítětem je pak v postupné korekci nevhodně vytvořených návyků a naopak ve vytváření návyků vhodných. U dificilního dítěte vzniká řada nevhodných postojů k sobě, k vrstevníkům, k dospělým osobám, stejně jako k práci, k učení, ke hře, jakož i k sociálním hodnotám ve společnosti uznávaným. Jejich změna je podstatným faktorem na cestě nápravy takového dítěte.

Disharmonická osobnost

Jde o obecný pojem zdůrazňující nerovnoměrnost vývoje jednotlivých složek osobnosti. Citové, poznávací, volní či intelektové procesy se nerozvíjejí harmonicky. Některé se rozvíjejí rychleji a jiné pomaleji. Disharmonická osobnost může být namátkou osobnost neurotická, osobnost dítěte s nevhodnými společenskými návyky, s negativními charakterovými vlastnostmi, osobnost citově deprivovaná, citově nevyvážená, osobnost s nedostatky volními apod. Typická je jak již uvedeno větší či menší odlišnost mezi základními složkami osobnosti, tj. mezi psychickými procesy a vlastnostmi. Rysy naznačující obdobnou disharmonii jsou patrny někdy již u dětí předškolního věku. U školáků bývají projevy výraznější a tudíž i nápadnější. I u „normálního“ dítěte bývají v krizových situacích včetně hormonální bouře spojené s pubertou zaznamenány projevy upomínající na disharmonický vývoj. Mívají jasný vývoj – začínají, gradují a pozvolna končí v rámci pozvolné adaptace na prostředí a socializace. Mimo normu toto poměrně optimistické schéma nepřichází v úvahu.

Obsáhle se problematikou disharmonického vývoje zabývá Karel Plocek v publikaci Běťáka a kol. Prevence sociálně patologických jevů ve škole vydané v nákladu pouhých 500 výtisků Masarykovou universitou v Brně roku 1997. Poukazuje na nesouměrnost osobnostního vývoje, na dílčí infantilismy a naopak na dílčí prekocismy. Jde tedy o mix projevů vůči věku nepřiměřeně dětských i předčasně zralých či dokonce ve formě různého mudrování „přezrálých“. Tyto jevy jsou nápadnější a častější v kritických situacích či vývojových fázích.

Nejde o žádné následky tragédie. Stačí nástup do MŠ, základní školy, internátu, hospitalizace, běžné somatické onemocnění. Zásadní problémy se mohou se projevit i v normálních podmínkách, tj, v takových, které ostatní děti zvládají bez nesnází. Problémy nejsou v pravém slova smyslu zaviněny rodiči. Nejčastěji lze diagnostikovat kombinaci dědičných dispozic a výchovných chyb. Uvedené je často násobeno nepříznivým postavením mezi vrstevníky. Hovoříme-li o dědičnosti, je třeba mít na paměti, že přenos dispozic nemusí být přehledně jednoduchý např. z otce na syna. Neblahou roli zde může sehrát genetická výbava i relativně vzdálených, dnes již nežijících příbuzných. V rámci rodinného rodokmenu nemusí být navíc ve všech případech známi biologičtí otcové a v případě adopcí ani matky. Naprosto podstatné je Plockovo konstatování, které je v souladu např. s názory B. Bárty: „příznaky disharmonického vývoje osobnosti jsou na běžné, tzv. normální pedagogické zásahy refrakterní“. Tj. běžnými způsoby je nelze měnit k lepšímu. Někdy právě naopak. Např. snaha ukáznit dítě – živé stříbro může vést k jeho šaškování, záškoláctví, s nímž mohou být spojeny krádeže, předčasný sex atd.

Nejčastější typy disharmonického vývoje osobnosti jsou řazeny dle častosti výskytu, od nejvíce zastoupených k poměrně vzácným:

V rámci hovorů o problémových dětech se může ozvat i jakési nesrozumitelné zaříkávání – LDE LMD MBD BDM MDA DDA DHD. Je o řadu zkratek vesměs cizích slov vystihujících v psychologických diagnózách stav, který u dětí bývá nazýván živé stříbro. Jde o děti neklidné, nesoustředěné, s výkyvy nálad, mnohdy s problémy ve čtení a psaní. V odborném slangu se u nás stále ještě užívá termín encefalopaté a tomu odpovídající lehká mozková dysfunkce. Současná evropská klasifikace chorob hovoří o hyperkinetických poruchách.

Děti s hyperkinetickou poruchou nemusí patřit do sféry disharmonického vývoje. Zde bývají odlišovány jednak poruchy pozornosti a dále hyperaktivní poruchy chování s nedostatečným ovládáním V americké klasifikaci je užívá termín ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder). Dělí se na postižení tohoto typu převážně s poruchou pozornosti, dále s impulzivitou a hyperaktivitou. Třetí je kombinovaný typ. Stačí, když kterýkoliv z nich narazí na přísnou paní učitelku a na třídní schůzku kráčíme jako na pranýř. V minulosti se běžně očekávalo, že výše zmíněné problémy odezní zhruba po patnáctém roce. Dnes se ví, že v určité podobě mohou trvat mnohem déle. Posléze mohou souviset i se špatným sociálním zařazením dospělého

U dospělých, v jejichž anamnéze jsou tyto poruchy, je prokazatelná vyšší rozvodovost, častější nadměrné požívání alkoholu i vyšší zastoupení delikventů než v běžné populaci.

Hyperkinetické poruchy statisticky velmi významně souvisejí s tzv. problémy dys... Obtíže ve čtení při dobrém intelektu – dyslexie, obdobně obtíže v psaní – dysortografie, nešikovnost – dyspraxie jsou dnes již problémy známé a respektované.

Dysthymie

Odborně řečeno jde o trvalou afektivní poruchu, obvykle ale balancuje na pomezí. Pokud bychom postiženého přirovnali k autu, jde o vliv srovnatelný se špatně zataženou ruční brzdou. Postižený je zvýšeně citlivý na nezdary a obtížněji se s nimi vyrovnává než ostatní. Již ve školním věku bývá zasmušilý, pohroužený do sebe, nemluva, velmi sebekritický, ale i kritický pesimista. Nesnáší riziko – předem mu je jasné, že „to špatně dopadne“. Chybí spontánnost, schopnost improvizace, neumí prožívat radostné chvíle, nedokáže se odreagovat. Výkonnost je nižší, vzpomeňme na již zmíněnou ruční brzdu. Přes onu v zásadě nízkou výkonnost posléze jde o poměrně úspěšné pracovníky. Zaměstnání ale věnují všechny síly a na nic jiného jim nezbývá čas. „Životní únava“ je značná a zvýšená je i unavitelnost při zvládání běžných úkolů. Navenek je takový člověk stále podrážděný. Problémy se obvykle gradují v době zralého věku. Mohou se objevit již v mládí, v adolescenci. V druhém případě je jejich prognóza horší. Celkově jde o chmurný postoj k životu, subjektivní generalizace smůly a značná podrážděnost. Může se objevit i před osmnáctým rokem tzv. přepíjení chmurných pocitů. Výskyt tohoto typu v populaci není rozhodně zanedbatelný – kolem 5 %.

Závěr

V hodnocení „žáků darebáků“ lidé často kolísají mezi extrémy typu „rodiče jsou vinni špatnou výchovou“ a představou o všemocném vlivu genetiky. Časté je i nálepkování, ať již formou psychiatrizace – „je to blázen“ nebo s akcentem na možnou delikvenci – „je to lotr, roste pro šibenici“. V chování dítěte se ve skutečnosti promítá řada faktorů dědičnost, prostředí, výchova, somatický stav, okolnosti předporodní, při porodu a brzy po něm.

Není pravda, že by si řádný, kvalifikovaný vychovatel musel s každým dítětem poradit. Existují i děti výchovně stěží zvladatelné. Ani ty by neměly být odmítány. Pocit vyřazení z řádné společnosti totiž řeší příklonem k delikventním komunitám. Obdobně i při hodnocení delikventního chování dospělých je třeba přihlížet i k vlivům z mnohdy i raného dětství.

Literatura u autora

Příloha

Při hodnocení chování dítěte je vždy vhodné přihlédnout k situaci, v níž žije. Orientační vodítko v této souvislosti nabízí tabulka vlivu životních okolností u žáků základní školy podle M. Stoppardové.

Úmrtí rodiče 100 bodů
Rozvod rodičů 73 bodů
Rozchod rodičů65 bodů
Časté služební cesty rodiče65 bodů
Vlastní nemoc či zranění53 bodů
Nový sňatek rodiče50 bodů
Rodič propuštěn ze zaměstnání 47 bodů
Usmíření rodičů 45 bodů
Matka jde do zaměstnání 45 bodů
Změna zdravotního stavu člena rodiny 44 bodů
Těhotenství matky 39 bodů
Potíže ve škole 39 bodů
Narození sourozence 39 bodů
Nový učitel či třída 39 bodů
Změna finančního stavu rodiny 39 bodů
Nová neobvyklá činnost 36 bodů
Změna četnosti setkávání se sourozenci 35 bodů
Obavy z násilí ve škole 31 bodů
Je okraden o osobní věci 30 bodů
Změna úkolů v domácnosti29 bodů
starší sourozenec odchází z domu29 bodů
starosti se staršímu rodiči29 bodů
nedokonalé výkony, na nichž dítěti záleží 29 bodů
Přestěhování 26 bodů
Získání nebo ztráta zvířete 25 bodů
Změna osobních návyků, neshody s učitelem 24 bodů
Stěhování, obdobně i příchod do nové školy 20 bodů

V bodovém rozsahu od 16 do 19 bodů nacházíme: změna hracích návyků, prázdniny s rodinou, změna přítele, pobyt na letním táboře, změna spacích návyků, výrazně více či výrazně méně rodinných setkání než bylo dříve obvyklé, změna ve stravovacích návycích (vše 15 bodů), změna v četnosti sledování TV (13 bodů), narozeninová oslava 12 a potrestání za lež 11 bodů.

Míra odolnosti proti stresu je u každého dítěte alespoň v nuancích jiná. Pokud je dítě během roku vystaveno méně než 150 stresovým bodům, nemusí to hrát roli. 150-300 bodů za rok je již velká míra stresu, alespoň přechodné poruchy lze za této konstelace očekávat. Nad 300 „stresových“ bodů naznačuje, že intenzivní poruchy jsou dosti pravděpodobné. Stoppardová poukazuje na fakt, že se děti učí z postojů a činů rodičů. Proto by kontakt s dětmi neměl být negativně ovlivňován starostmi o budoucnost ani starostmi s minulostí. Děti jsou vnímavé a ledaco vnímají ještě hůře, než odpovídá realitě.