Kontakt: email tel. 549 255 017

Kdo lže, ten krade? To by bylo příliš jednoduché!

Frekvence lidových rčení na to které téma naznačuje jeho tradiční rozsah i význam. Soudě podle toho, patří „krátké nohy“ lži k tématům častým, emočně syceným a pro společnost i významným. Lži se sice neobjevují „od kolébky po hrob“, ale přesto i řádné lidi provázejí v určité formě většinu života. Lež není dítěti vrozena. Lze ovšem zjednodušeně a obrazně říci, že je součástí „operačního systému“ pomyslného „počítače člověk“ přicházejícího na trh. Je to tudíž „program“ aktivovaný výchovou. V souvislosti s ní zde opět dochází na slavná slova profesora Z. Matějčka „nejvíce děti vychováváme, když nevychováváme“. Rozumí se, když jsou s námi – vidí, slyší, vnímají kontext. Třeba namátkou v replice A: Co ti je? B: Ale nic. Harmonický vývoj dítka není narušen, i když ono „ale nic“ proklamované osobou B nahrazuje řadu stesků na nejrůznější témata a životní události, přičemž rozlada z nich je sdělena mimoslovně. Je ovšem sféra, v níž lhát bez následků nelze. Je to jistota citového vztahu dítěte a jeho blízkých lidí. „Děti bez lásky“, citově deprivované a tudíž frustrované na nejcitlivějším místě, se leckdy stávají mistry různých forem lží. Na druhé straně bývají zvýšeně ohroženy trestnou činností páchanou na dětech. Informace od nich získané nelze a priori považovat za lživé. Mimořádná důkladnost prošetření je ovšem na místě. Kdo krade a prolhává se určitou životní fází, nemusí lhát třeba o tom, jak byl týrán, zneužíván atd.

Dětské lži

Lež v pravém smyslu se objevuje se mezi čtvrtým až pátým rokem věku. Předtím lze hovořit o určitých formách klamání – bolí mě hlavička = nechci do školky, nepočural jsem se, hračku rozbil bratr, vymlouvám se, i když vše je jinak. Nejde však o rafinované, jasně cílevědomé jednání. Zdá se, že dítě věří oněm nepravdivým údajům. Ve starším předškolním věku lži užívá jako prostředek k dosažení cíle, úspěchu, pochvaly. Obdobně i naopak jí užívá při vyhýbání se trestům, zastíráním skutečnosti, jež nastala. Dítě může lhát, aby se zavděčilo. Již v předškolním roce poměrně přesně vycítí, co chce blízký nebo jinak významný člověk slyšet. Řekne mu to. Mnohé údaje zjištěné v rámci tzv. traumatu zavrženého rodiče jsou kontaminovány obdobnou snahou – nezarmoutit druhého z rodičů. Stává se, že dítko dá mimoslovní formou odmítanému za nepřítomnosti programujícího rodiče najevo, že to tak nemyslí a chová se přijatelně. Stačí i letmá přítomnost programujícího a vše je jinak. Obdobná situace může nastat, pokud je určen styk s rodičem za přítomnosti rodiče druhého. Odmítání příchozího rodiče může být daní za přítomnost toho, do jehož péče je svěřeno.

Rafinovanost lží roste s věkem. V pubertě a adolescenci se ovšem objevují až snad patetické „záchvaty pravdy“ bez společenské korekce. Ty mohou být vůči příjemci velmi tvrdé. Období „nácti“ na druhé straně je časem pravdy selektivní. Ta se může střídat i s rafinovanou lží.

U každé lži lze odlišit několik variant. Lze znát plnou pravdu, úmyslně jí zkreslit a podávat jinak než odpovídá skutečnosti.

Je ovšem možné, že dotyčný zná pravdu jen částečně a dokreslí si jí. Dokreslení je častěji vědomé. Nemusí však být vědomým vždycky. Třetí varianta kombinuje neznalost a lež. Pravdu posuzovaný nezná, ale často kategoricky jedná a vypovídá, jakoby pravdu znalo. U první varianty bývá cíl obvykle zřejmý. U třetí varianty bývá naopak cíl a tudíž subjektivní efekt lži relativně nejvíce skrytý. Může jít namátkou o cílenou mstu, hysteroidní touhu po získání pozornosti a to jak lží postiženého, tak i dalších lidí, o uspokojení z toho, že okolí tzv. vodím za nos. Podcenit nelze ani motivaci typu vyhnout se písemce, pokud budu vyšetřován právě v době takového zkoušení. Pravá lež vyžaduje vždy úmysl. Tím se také liší od omylu a fantazijní konstrukce. Lež při vší zdánlivě primitivní užitkovosti je v běžných podmínkách jednou z forem usilování o vlastní sebevědomí. V tom j její lákavost neboť takové usilování končí až smrtí. Je v tom i ožehavost nápravy ve výchovném slova smyslu. Jsou situace, kdy dokázat někomu, že lže, znamená masivně drtit jeho sebeúctu. Takové nebezpečí nehrozí u protřelého recidivisty. Něco zcela jiného je dospělý v situaci rozvodového boje o dítě. „Ztráta dítěte“ jeho svěřením do péče otce může být pro ženu a stále častěji i pro muže nejen ztrátou citovou, ale tvrdou atakou životního smyslu a prezentace.

Takřka před půl stoletím rozdělili psychiatr P. Vodák a pedagog A. Šulc lži na dodnes použitelné skupiny. Tj. lži obranné, návykové, s převažujícími agresivními tendencemi a lži bájivé.

Obraná varianta a forma lži

Obraná varianta a forma lži má za úkol dítě chránit před pro ně nezvládnutelnou situací. V rámci nápravy ani tak nejde o lež jako takovou, ale o to, ve které sféře dítě lží vysílá SOS. Co jí sděluje, kde se cítí ohroženo, kde potřebuje pomoc. Výpověď takovou lží se nemusí týkat šetřeného předmětu, ale sdělovat něco zcela jiného, někdy dokonce podstatnějšího. Varujeme zde před koryfeji pravdomluvnosti, pro něž je lež tak špatná, že se jejími motivy nezabývají.

Lež návyková

Lež návyková – zřejmě odpovídající rčení „lže, jako když tiskne“. Jde o nezřídka převzatou životní strategii na bázi přístupu typu „nevěř nikomu komu je přes třicet“. Zde se ovšem nevěří ani mladším třiceti. Postižený nevěří vlastně nikomu, zejména ne příslušníkům výchovných, pomáhajících, vzdělávajících profesí, ani těm, kdož proklamují přání „pomáhat a chránit“. Lež tohoto typu souvisí jak s postižením ve smyslu dětské deprivace, tak i „zpustnutím“ formou depravace.

Agresivní lži

Agresivní lži směřují jako ostatní k dosažení subjektivního prospěchu. V souladu s přístupem „cizí neštěstí potěší“ je agresivní náboj zaměřen na jiné lidi. Nejde zde o kýžený stav „mě dobře a nikomu zle“. Spíše mně bude nejlépe, když za každou cenu dosáhnu svého a lidé v okolí budou trpět. Podobnost slov „deprese“ a „agrese „ není v dané souvislosti tak docela náhodná. Prvky agresivních lží se vyskytují poměrně často jako jeden z kompenzačních mechanismů souvisejících s depresivním laděním.

Lež bájivá

Pro úplnost lze uvádět i obvykle neproblémovou, ba dokonce i poněkud komickou lež bájivou. Míra nereálnosti odpovídá „báji“. Před lety, v čase, kdy zde ještě přistěhovalci z Dálného východu nebývali, jsem se setkal s chlapcem prohlašujícím vrstevníkům, že jeho dědeček je Číňan. Pro ilustraci souvislostí – dítě to tvrdilo na vesnici, kde si jeho rodiče pořídili chalupu. Coby „náplava“ mělo problémy v zařazení se mezi tamní vrstevníky.

Na hranici mezi bájivou lží a prezentací reality může být u dítěte i přehánění. Jádro příběhu se událo, ale vše v jeho prezentaci jsou však prvky značně nadsazené. Až megalomanické a bizardní. V praxi jsem se setkal s dvojicí spolužáků, kteří se předháněli v tom, kterého víc rodiče bijí. Jeden z nich vytvořil dokonce sazebník trestů za různé prohřešky. Šlo o tresty tělesné ve variantě „na trenky“ a „na holou“ a „rukou“ či řemenem. Věc byla vyšetřována a uzavřena zcela prokazatelně jako výmysl. Patrně šlo o pubertální masochistické fantasie spojené se snahou imponovat bizardní lží.

Specifické nejen dětské lži

Svatá lež

Svatá lež je dobře míněná, podmíněná společenskými ohledy nebo soucitem. Snad „nejsvatější“ z nepřeberného množství je v tvrzení o dárcích, které přináší Ježíšek. V klasické podobě se vyskytuje v medicíně, kdy nevyléčitelně nemocnému je sdělena optimistická varianta jeho choroby. Utajení osvojení dítěte je sice svatou, ale zároveň hloupou, protože nesmírně riskantní formou této lži. Je smutnou kuriozitou, že se i v roce 2009 objeví v populárně vědeckém časopise názor renomovaného psychologa, který ji doporučuje. To, že se adopcí nikdy nezabýval, běžní čtenáři nevědí. V nejednom případě jsem se v praxi setkal s osvojitelkou lží v obráceném gardu. Dítě se pravdu o svém původu dozvědělo, ale osvojitele chránilo natolik, že si to ponechalo pro sebe.

Řeknu to, co chceš slyšet

Děti jsou vedeny k poslušnosti. Navíc chtějí s dospělými a zejména s rodiči dobře vycházet. Ostatně jsou na nich závislé. Jejich výroky např. o citových preferencích v rámci znaleckých expertíz v rámci rozvodu mohou být výrazně ovlivněny tím, kdo je ke znalci přivedl. Je smutné, že se dodnes lze setkat s tím, že je dítě v tomto směru vyšetřeno, aniž by se předtím mohlo setkat nebo ještě lépe delší dobu pobýt s oběma rodiči.

Klamná zpětná vazba

„Tajemství výchovy spočívá v tom zařídit, aby dítě dělalo věci dobře a pak je zato pochválit“, tak zní opět rada klasika profesora Z. Matějčka. Ono „zařízení“ může někdy znamenat zavření obou očí, kdy pouhá snaha je prezentována jako kladný výsledek. U dětí nemusí hned jít o trauma zavrženého rodiče, aby braly v ochranu otce nebo matku. Dokáží pak převzít mnohé z jejich argumentů a aktivně s nimi vystupovat v rozvodových přích. Nemusíme v tom výlučně hledat „lásku, jež si nedá poroučet“. Motivem může namátkou být třeba zcela prozaická snaha nestěhovat se, neměnit školu a kamarády. Podobně může být velkým motivem třeba snaha zůstat bydlet v rodinném domku, zachovat si nebo naopak získat vlastní pokoj nebo oblíbené zvíře.

Klamná sebeprezentace

Harry Jelínek ve věku blízkém adolescenci dokázal předstírat, že jeho rodina vlastní Karlštejn a ten také podvodně prodat. Jiný mladík o víc než šedesát let později předstíral, že je tajemníkem ministra, objednával z toho titulu letenky ba i celé letadlo. Kuriozity jsou to atraktivní. Daleko častější je ovšem stylizace do role desperáta, skinheada, auto či motocyklového závodníka, tvrdého rockera atd.

Zástupná identita

Kde jsou časy úředníčka Kristiána hrajícího si v mistrném podání O. Nového na bohatého stálého hosta luxusního baru. Dnes je zde internet. Pokud si v jeho rámci dopisuje 25letý muž s 23letou ženou, nelze a priori vyloučit, že nejde o dva třináctileté. Daleko nebezpečnější variantou ovšem je, pokud se za třináctiletého vydává dospělý pedofil.

Lži a disociální poruchy osobnosti mladistvých

Diagnóza tohoto typu bývá u mládeže nahrazována termínem disharmonický rozvoj osobnosti. Nicméně v době před dosažením zletilosti se občas objeví jedinci, jejichž chování připomíná zkušené kriminálníky. Nestydí se nejen lhát a krást, ale dokonce i vraždit, pokud jim to může přinést pospěch. Typická pro ně je citová deprivace respektive citový chlad.

Ve zmíněném věku lze hovořit i o tzv. hraničních osobnostech, s nadhledem řečeno o osobách trpících „patickou pubertou“. City a nálady se u nich rychle střídají, nevyznají se samy v sobě. Za každou cenu se těžce zbavují výrazného emočního napětí. Mezi pokusy tohoto typu patří i sebepoškozování – řezné rány, pálení se, demonstrativní sebevraždy. V tom jsou blízcí histriónským osobnostem. Jsou tu však i rozdíly. Histrión emoce hraje a předstírá a to včetně rafinovaných lží. Potřebuje diváky a rozruch. „Hraničář“ emoční napětí prožívá, trpí jim a snaží se ho obvykle marně zbavit. Rozruch ani diváky zdaleka tolik nepotřebuje.

Závěr

Text se zabývá dětskou lží. Tj. specifickým sociálně odmítaným projevem specifickým pro dlouhodobě citově strádající osoby. Zvláštností daného fenoménu je skutečnost, že jej na jedné straně proklamativně odmítáme a na straně druhé platí, že „pro pravdu se lidé nejvíc zlobí“. Děti pak bývají k určitým formám lží vedeny a to i v běžných tzv. dobrých rodinách.