Kontakt: email tel. 549 255 017

ASERTIVITA, vlídnost a laskavost se nevylučují

Teze se zabývají vstřícnými, měkkými technikami asertivity. Jde o materiál navazující na teze k přednášce pro začátečníky.

Do rámce vlídné asertivity zahrnujeme techniky otevřeného, jednoznačného pozitivního postoje, schopnosti aktivně projevit své názory vyplývající z vědomí vlastní ceny. Přístupu respektující druhé, ale i zohledňujícího postoje práva toho, kdo je nositelem této formy komunikace.

Úvodem

Asertivita má v našich podmínkách pověst srovnatelnou s tchýněmi. Potřebná, ale kritická a rasantní. Korunu takovému přístupu nasadila česká překladatelka základního amerického titulu M. J. Smitha: When I say no, I feel guilty. Název sdělující: „Když řeknu ne, mám pocity viny“ přeložila: „Říkejte ne s úsměvem“. Odhaduji, že osm z deseti odmítnutých bude úsměv považovat v takovém případě za výsměch nebo alespoň radost z odmítnutí. Možná jako paradoxní sdělení typu: „Ne, ten váš nádor není nezhoubný. Přeji vám hezký den“. V testu požadujícím doplnění věty: „Mírná, empatická, tolerantní, přihlížející ke kontextu situace ...... snad nikdo nenahradí tečky slovem asertivita.

Východiska vlídné asertivity

V latinském aserere najdeme názvuk slova sázení i prosazování. Posledně uvedené je vskutku druhořadé. Podstatné je vnímání asertivity jako „sázení květin našich cílů“. Cílů je nespočet a lze si mezi nimi svobodně vybírat, podobně jako ve velkém samoobslužném květinářství. Když ale máme vybráno a chceme květinu pěstovat, musíme se přizpůsobit jejím požadavkům. Prožít „pěkný večer“ a „vyříkat si problémy s tchýní“ jsou legitimní cíle (květinky). Oba ovšem vyžadují zcela odlišné postupy. Nelze „vyříkávat si“ v naději, že jakýmsi zázrakem bude právě tento večer pěkný. Ergo, cíle se nepřizpůsobí nám. My se musíme přizpůsobit, pokud jich chceme dosáhnout.

Základním pravidlem asertivity je právo být sám sebe soudcem. Je to patřičné očkování proti pocitům nedocenění, vyhoření a otrávené rezignace. Když nás nikdo nechválí, musíme se prostě pochválit sami.

Asertivita neuznává komunikační tabu. Pokud něco chceme vědět, máme právo se na to zeptat. Podobně jako vědec musí akceptovat jak potvrzení tak i vyvrácení své hypotézy, musí asertivní tazatel zvládnout jak pro něj příjemnou odpověď tázaného, tak i pravý opak. Ryze neasertivní jsou varianty řečnických otázek, u nichž se očekává buď odpověď „ano“ nebo „hej“. Proto pozor na dotazy, u nichž jsme schopni přijmout jen jednu odpověď. Namátkou: „Máš mě rád?“ „Sluší mi to?“ „Byla jsi mi věrná?“ atd.

Specifika komunikačního stylu vlídné asertivity

Ještě než promluvíme, je třeba dbát na přiměřený oční kontakt. Pohled má být vlídný a klidný nikoliv však upřený. Podobně i výraz v obličeji. Pozor na třeba i drobné úšklebky či povýšený úsměv. Řeč by měla být plynulá. Gesta opět přiměřená. To vše vytváří schopnost sladit slovní a mimoslovní projev. Ne vlídná slova podrážděným tónem ani ne nadměrné emoce v souvislosti s banálními cíli. Žádné „hlazení do vyhlazení“. Otevřenost, jednoznačnost projevu, srozumitelnost sdělení, schopnost „malé věci řešit ruky mávnutím“ a nejednat jako by šlo o život. Pocity a požadavky jasně vyjádřit, ale bez agrese, byť třeba maskované rasantní, konfrontační asertivitou. Mluvit za sebe, nevkládat vlastní názory do úst druhých, nevymlouvat se – „já bych to dovolil, ale XY je jako jestřáb, pořád tu slídí a udá nás“. S požadavkem nespojovat žádné hodnotící soudy týkající se partnera. Naslouchat, nechat partnera říci, co má na srdci, vyhnout se „čtení cizích myšlenek“. Vyhnout se značkování, tj. označování protějšku různými nezřídka laickými diagnózami. Předem nepředpokládat zlý úmysl.

V jedné z amerických příruček asertivity je zmíněn případ kursistky, která se dostavila na lekci s brýlovým hematomem pod okem. Pravila: „Pane doktore, měl jste pravdu. Ironicky to nejde“. Hovoříme pozitivně bez předem daných zábran. Ve výrocích jsme konkrétní, nelibujeme si ve frázích, neunavujeme zdlouhavým výkladem. Komunikujeme sebevědomě, ne však povýšeně a namyšleně. Nebojíme se přiznat, že něco nevíme, že jsme udělali chybu, eventuálně změnili názor.

Asertivní obligace

Slovo obligace znamená poměr, eventuálně závazek.Ve spojení s asertivitou nabízí užití tohoto komunikačního směru u lidí, k nimž máme osobní vztah, jsme, nebo se alespoň částečně cítíme, být zodpovědní za jejich spokojenost, eventuálně z profesních důvodů je hodláme chránit před stresem. Taková obligace sestává z několika kroků:

  1. Úvaha o předpokladech a kontextu asertivity: Promyslíme svá práva i práva protějšku. Položíme si otázku, zda protějšek je schopen asertivitu vnímat a zda se nechtě nedotkneme jeho slabých míst. Je účel našeho vystoupení natolik podstatný, že odpovídá použitým prostředkům?
  2. Po asertivním, relativně rasantním vyjádření (odmítnutí, kritika chování), lze sdělit své pocity, např. „když dále kouříte, připadá mi usilování o vaše zdraví jako marnost“. Další možný příklad: „Nezapírám, že jsem překvapen.“
  3. Dalším krokem je použití tzv. Konsekventů. Jde o vysvětlení naší reakce. Namátkou – „můj otec kouřil čtyřicet cigaret denně a přestal, když již bylo pozdě.“ Dále sem patří empatie, vcítění se – „vím, jak těžké je přestat, sám bych rád zhubnul a nejde mi to“. Použít lze i nabídky kompromisu. Např. výrazné snížení počtu vykouřených cigaret, kouření jen mimo byt atd. Patří sem i metoda „něco za něco“ – ty přestaneš kouřit, já přestanu jíst čokoládu a budu jíst poloviční porce.

Typické pro tento postup je snaha vyhnout se vyhrocení situace a konfrontační asertivitě. Tj. vyhrocení sporu s pohrůžkou. Byť neustupujeme a stojíme na svém, uděláme vše proto, aby byl náš požadavek i za cenu kompromisu pro druhou stranu přijatelný.

Jednotlivé vlídné techniky asertivního jednání

Pozitivní zpětná vazba

Když náš protějšek jedná způsobem, který považujeme za správný či dokonce hodný obdivu, má se to od nás dozvědět. „Dnes vám cvičení šlo velmi dobře“. Kladnou zpětnou vazbu si zasloužíme i za stavy, které vědomě neovlivňujeme. Namátkou např. zdravotní sestra může ocenit, jak snadno dnes proběhl odběr krve pro laboratorní vyšetření.

Komplimenty

Jde o schopnost vyjádřit a přijmout kladné ocenění. V kursech asertivity s účastníky cvičíme sdělení: „Na tobě se mi líbí...“ Místo teček se uvádí jakékoliv konkrétum – od vzhledu, aktivity v kursu, oblečení, obětavosti, překonávání překážek, zvládání problémové dcery atd. Pochválení reagují zjevnými rozpaky. Častá jsou bagatelizující gesta, rozpačitý smích i výroky relativizujícími onen úspěch či klad. Ex post pak bez výjimky uvádějí, že jim bylo příjemné kladné ocenění slyšet.

Přitom dotyční na dotaz připouštějí, že předmět pochvaly u sebe sami také oceňují, jsou si vědomi svých kladů. U velké většiny kursistů platí zásada „za tvoji pochvalu mě samotného pochválím já za něco i já tebe“. V běžném životě je situace „oplátky“ složitější než v kursu. Pokud chválíme, je poměrně velká naděje, že budeme pochváleným i my pochváleni. Pokud ovšem haníme, je jistota, že i my budeme posléze haněni. Nelze očekávat reakci okamžitou, mnohdy jsou tyto reakce časově s odstupem. Oplátka pokárání nemusí být slovní a nemusí se týkat obdobné věci jako výtka. Pokáráním může být namátkou i odmítání v sexu, žemlovka k nedělnímu obědu doprovázená úvahou o nutnosti šetřit, zapomenutí na výročí atd.

Poznatek „ironicky to nejde“ platí i zde. Nejde ale chválit s výhradou – „bylo to dobré, ale víckrát to už nevařte“. Nelze míchat pochvalu a kritiku – „dnes to bylo přece jenom lepší než včera, to jsi byl úplně nemožný“. Kompliment ztrácí hodnotu, pokud je spojen s manipulací – „vy jste naše sluníčko, že mi dovolíte...“

Požádání o laskavost

Jde o vrcholnou techniku tzv. empatické asertivity. V dialogu projevujeme účast s protistranou. Sdělujeme jí, že chápeme její situaci, rozumíme ji a plně přijímáme její pohled na věc. To ovšem neznamená, že můžeme odstoupit od svých požadavků. Ty hodláme prosazovat co nejvlídněji. Modelově lze trénink postupu začít relativně jednoduchými prosbami o rozměnění peněz, půjčení knihy, pomoci při roztlačení auta. Dbáme na to, aby kursisté opravdu požádali, respektive poprosili o laskavost. Aby místo toho neveleli, nevyčítali, nestěžovali si. Zdánlivě jednoduchý a psychologicky průhledný úkol je svým dopadem složitější, než se zdá. U řady klientů vyvolává vzpomínky na to, jak s nimi blízcí lidé jednali a jednají. V kursu uskutečněném v rámci činnosti sdružení Mama help vyvolal z hlediska lektora banální nácvik prosby o uvolnění sedadla v dopravním prostředku velmi živou diskusi. Vyplynulo z ní, že účastnice kursu trpí obavami z nevolnosti na veřejnosti. Navíc mnohé mají strach z náznaku směřujícímu k označení invalida. „Když někoho v trolejbusu, který jede k onkologii, požádám o uvolnění místa pro invalidy, tak tím zároveň sděluji svoji diagnózu…“ Korekce tohoto přístupu je dosti obtížná. V diskusi se lze setkat s obavami z absurdních mýtů o rakovině - „uvolní mi sedadlo, pozná kam jedu a bude mít strach, že se ode mě nakazí“. Objevily se ovšem i úvahy dotýkající se samé koncepce psychologické péče – „Mám pocit, že mě psycholožka připravovala na smrt. Chyběla příprava na život.“ Pocit pacienta nemusí být samozřejmě objektivní. Jisté však je, že by mnoha lidem po propuštění z nemocnice pomohlo, kdyby dokázali požádat druhé o laskavost.

Pokud ovšem někdo žádá přespříliš poníženě, způsobem z něhož vyzařuje, že nepočítá s pozitivním řešením své prosby, nejedná asertivně, ale spíše pasivně. V projevu lze často najít i prvky skryté agrese. Protimluv verbální prosby a agresivní tenze ve vzteklém: „buď tak laskav, miláčku“, je zdrcující.

Kdy je požádání o laskavost úspěšné? Pokud nepatříte mezi absolventy kursu asertivity, pravděpodobně odpovíte: „Když nám vyhoví.“ To je z hlediska metody našeho zájmu omyl. Úspěch spočívá v tom, že jsme „to zkusili“. Ten, kdo se o nic nepokouší, ničeho nedosáhne. Pokus obsahuje alespoň naději na pozitivní výsledek. Prosbu o laskavost lze kombinovat s jinými asertivními technikami.

Sebeotevření

Jde o formu vysvětlení určitého jednání formou „nahlédnutí za kulisy“. Sdělujeme zde, co prožíváme, cítíme, popisujeme své motivy.

A: Maminko, prosím, nekuř. Léčit si astma a kouřit, to nejde dohromady. Udělej to prosím pro mě. Moc mi na tobě záleží.

B: Ty toho naděláš kvůli jedné cigaretě!

A: Prosím nekuř (opakování požadavku tzv. Gramodeska), když ti nosím léky a vidím, že stále kouříš, připadám si jako nemožná dcera. Je mi jasné, jak ti to škodí, a přitom tě nedokážu přesvědčit. Udělej to prosím pro mne a nekuř (sebeotevření a prosba o laskavost posílená o osobní akcent udělej to pro mě).

Místo kritiky sdělení o svých pocitech

Mnohé agresivní projevy jsou syceny naší úzkostí eventuálně strachem o druhého. Dcera z předchozího rozhovoru by mohla matce říci, že je hnusný feťák, který si neumí poručit a zase za ní přileze, až jí bude bídně. K odvykání kouření by to jistě nepřispělo. Mohlo by to situaci jen zkomplikovat. Místo o problému by se dále hovořilo na téma, co si dcera může vůči matce dovolit a co již ne. Eventuálně co si má počít stará, nemocná matka, na kterou její vlastní dcera křičí jako zupák na brance. Když naopak nahradí kritiku sdělením o svých pocitech a to bez kontaminace výčitkami či výhradami, protistrana jej obvykle nevnímá jako útok proti své osobě. Výchozí model pro takové neagresivní sdělení je: „když děláš X v situaci Y cítím se Z“ Konkrétně např.: „Když kouříš, i když máš astma, mám o tebe velký strach.“

Přijatelný kompromis

Má přispět k tomu, abychom neztratili úctu sami k sobě a zároveň nenarušili pocity sebeúcty druhého člověka. Základem je ochota obou stran vyjít si vstříc. Neprosadíme sice vše, co jsme chtěli, ale maximum možného přijatelného pro obě strany.

Stop technika

Východiskem je schopnost akceptovat sebe sama takového jaký jsem. To znamená obsedantně nesetrvávat na úvahách o svých problémech, chybách a stresech. Obdobně akceptujeme i jiné lidi a netrávíme čas přemýšlením o jejich chybách. Pokud se objeví výše zmíněný proud destruktivních chmurných myšlenek, postižený si nejprve hlasitě a po nacvičení v duchu řekne „STOP“ a myslí na něco jiného eventuálně jinak. Může si například představovat příjemnou krajinu, atraktivní aktivitu nebo postup, kterým negativní jednání zvládne. Dále je např. možné vyvolat si v duchu obraz milého člověka.

Omluva

Američtí trenéři asertivity před omluvou varují. Považují jí za pouhou frázi, která sama o sobě nic nevyřeší a nic nemůže změnit k lepšímu. Tento názor v plném rozsahu nesdílím, byť stav, kdy se všichni omlouvají všem, považuji za tragikomický. Jsme sami sebe soudcem a tak máme asertivní právo omluvit se, pokud to považujeme za vhodné a opravdu se omluvit chceme. Zcela neasertivní jsou ovšem manipulativní omluvy. Vyvarovat se je vhodné např. omluvám před diskusním odborným příspěvkem. Posluchače dobře nenaladíme, pokud jim řekneme, že vlastně celé věci nerozumíme a že jsme k vystoupení vlastně byli donuceni.

Závěr

Člověk asertivní být může, ale nemusí. V obou případech by měl asertivitu znát a umět používat. Vždy by měl mít na paměti, že co je nemorální, není asertivní. Kritériem morálky ovšem není „přísná paní Vomáčková“, ale platné zákony včetně desatera božích přikázání.

Literatura